Ještě, když byl podzim na úplném začátku a slunce prosvítalo přes žlutohnědé listy stromů, rozhodli jsme se pro výlet do Sv. Jana pod Skalou, který se nachází jen 8km od Berouna a zhruba 30km od Prahy. V půdovním plánu byla výchozím bodem Vráž, ale protože jsem špatně odbočil, dostali jsme se, zcela neplánovaně, do malé obce Bubovice. Naštěstí se vzápětí ukázalo, že to bylo velmi příhodné nedopatření, díky kterému jsme objevili jinou cestu, než po které bychom zřejmě původně mašírovali.
A tak jsme se vydali na polní cestu, která přímo z Bubovic vede do přilehlého lesa. U rozcestí s křížem jsme pokračovali rovně, pořád za nosem a z místy velmi strmého kopce. Zanedlouho jsme dorazili ke skromnému dřevěnému posezení, kde jsme míjeli několik cyklistů, se kterými jsme se po celou dobu, jak už někdy bývá v Čechách dobrým zvykem, vzájemně ignorovali a neztráceli čas nějakými zbytečnými pozdravy. Jejich směrem jsme však nepokračovali a odbočili vlevo, neboť se tato cesta zdála mnohem napínavější.
Napínavější to také bylo. Kopec se stával čím dál strmějším a vyvrácené stromy ze všech stran varovaly, že nás každou chvilkou zavalí. Vichřice v této oblasti řádila opravdu intenzivně! Přesto jsme objevili spoustu míst jako z pohádky a díky počasí to byl mimořádně pěkný zážitek!
Když jsme dorazili do obce Svatý Jan pod Skalou, bylo jasné, že jsme to s Bubovicemi vážně trefili. Všude se to hemžilo bezradnými řidiči, kteří stále nemohli pochopit, že svůj dopravní prostředek už nemají kde ponechat. Divili se tak jeden druhému, proč se cpou zrovna tam?! Inu výletníci, kteří musí pokaždé zaparkovat těsně před cílem, není-li to možné přímo v cíli!
Na vyhlídku je to pěkný stoupák, takže je potřeba opravdu hodně sil. Kdo však vydrží, bude odměněn krásným výhledem do okolí. Upřímně jsem byl trochu překvapen, že nejvyšší místo není lépe zabezpečeno a kameny, po kterých se tam vyhýbáte dalším návštěvníkům, jsou hladké. Koncentrace těch, kteří se chtějí také podívat do daleka, je o víkendu velmi vysoká, takže se zvyšuje také pravděpodobnost, že by se někdo mohl klidně po nestabilním kamenném povrchu sklouznout a zkrátit si tak výrazně cestu k autu.
Odtud jsme raději co nejdříve pokračovali k hornickému skanzenu, který se nachází na opačné straně. Cestou je vidět spoustu skalních útvarů a čas od času tudy projede malý vláček, vezoucí ty, kteří se rádi se svými dětmi povozí kolem dokola koukolem. V samotném hornickém muzeu, které je součástí skanzenu, jsme bohužel nebyli. V roce 2021 odmítám platit hotovostí a pokud mi někde není umožněno použít platební kartu, s úsměvem odcházím dál.
Celý okruh je velmi dobře turisticky značený a tak jsme se od skanzenu vydali opět do lesa ve směru Bubovice. Jak vidíte na mapě, byla to příjemná a relativně nenáročná procházka, kterou doporučuji absolvovat buď na podzim či na jaře, kdy je příroda pestrobarevná a voní dobrodružstvím!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
Tam jsme se byli podívat loni v létě. Plno lidí a málo zábavy! 😀
Když už do Bubovic, tak klidně letadlem.
Bubovičtí budou mít jistě velkou radost, že do jejich malé vísky lákáte turisty! Teď to tam teprve pořádně ožije! :)))