Škola – základ života

Jako první se mi vybaví filmová komedie Martina Friče z roku 1938 o studentech a kantorech na reálném gymnáziu.  Zápletka se točí kolem přípravy studentů  na sportovní závody o středoškolský pohár. Řediteli se však dostane do ruky recesistický třídní časopis “Řev septimy”, ve kterém autor karikuje jednotlivé členy učitelského sboru. Ředitele to popudí natolik, že trvá na tom, že pokud se autor dobrovolně nepřihlásí, účast na soutěži bude studentům zapovězena. Ale to všechno určitě znáte….

Ve druhém plánu nás heslo Škola- základ života vybízí k zamyšlení. Téměř filozofickému. Ne nadarmo je toto heslo vděčným tématem slohových prací či dokonce prací maturitních. Škola by měla být základem života, stejně jako rodina je základem státu 🙂 Jenomže pro školu je to opravdu hodně náročná role.  Náročnost je daná obrovskou mírou zodpovědnosti, kterou na sebe aktéři učebně-vzdělávacího procesu berou. Mám tím, pochopitelně na mysli zejména učitele. Učitelů jsem si vždycky moc vážila. Patrně si moji důvěru a obdiv získali hlavně proto, že já konkrétně jsem měla v celé školní docházce neskutečné štěstí na skvělé a osvícené osobnosti.

Začalo to už v první třídě. Měli jsme sice přísnou, ale hodnou paní učitelku. Z nějakého důvodu si mě vzala téměř za vlastní, a tak jsem mohla využívat privilegia chodit s ní na obědy a jelikož jsme už v první třídě měli odpolední vyučování – pohybové hry, směla jsem volnou hodinu trávit s ní. Pomáhat jí mazat tabuli, nosit sešity, uklízet třídu a takovým pomyslným způsobem jsem vlastně nakoukla pod pokličku učitelskému povolání. Kupodivu jsem vždycky měla nejraději učitele, kteří byli silnými autoritami, měli smysl pro humor a nikdo si nedovolil v jejich hodinách nedávat pozor. Líbilo se mi, že např. učitelka chemie na gymnáziu o největším sígrovi a ne moc pilném studentovi říkala: “Dvořáku, vy jste moje pravá ruka. Co bych si bez vás počala? ”  A to jenom proto, že jí nosil do hodiny pomůcky. Uměla oddělit ty zdánlivě neslučitelné rysy jeho osobnosti.

Učitel má nelehkou roli v tom, že zaujmout žáka je čím dál tím těžší. Anebo je to stále úplně stejné, ale nám se zdá, že děti se změnily? Ano, o každé další a další generaci se bude vždy říkat, že je horší než ta předešlá. Je těžké žáky zaujmout, je těžké získat jejich respekt, ale i důvěru. Naopak je lehké  ve chvilce ztratit jejich zájem a pozornost. Kde je ta tenká pomyslná hranice? Jak se stát zábavným  a váženým učitelem v jedné osobě? Existuje mnoho praktických rad, z nichž spousta z nich, podle mě, není vůbec aplikovatelných. Nebo nemusí fungovat na všechny stejně.

Na jednu stranu to má lehčí učitel na prvním stupni ZŠ, kde je většina dětí nezkažených a tvárných a kteří paní učitelku nebo pana učitele uznávají tak nějak automaticky a přirozeně.  U středoškoláků už se naopak očekává, že budou mít o vzdělání zájem zase tak nějak z podstaty, potřeby a nutnosti. No, a ten meziprodukt, promiňte mi tento výraz, čili žák 2. stupně ZŠ je “překladatelským oříškem”, který jistojistě neuchlácholíme heslem Kolik třešní, tolik višní.

Jako nastupujícího učitele 2. stupně mě sužuje hned několik obav. Na jedné straně se těším, že v mém životě začne nová kapitola, která by navíc mohla mít obrovský smysl. Věk i zkušenosti na to mám. Na druhé straně je tu strach, zda můžu tuhle šanci mně danou bez úhony proměnit. Jako největší brzdu toho procesu vidím svoji neschopnost zbavit se jistých očekávání. Ať už chceme nebo nechceme, očekávání si v sobě nosíme. Ale co když se ta naše očekávání nějak naprosto minou, nebo neprotnou s očekáváními té druhé strany? Ano, to je scénář přímo katastrofický, ale stále si říkám Co když….

Zkušenosti s výchovou vlastního dítěte mám. Někdy si sebekriticky řeknu, že se to v nějakém bodě vymklo z rukou:-) Ale v jádru je to inteligentní, empatický člověk se silným sociálním cítěním, což potvrdili i nezainteresovaní jedinci.

Někdy si říkám, čeho se vlastně bojím. V životě jsem se musela nesčetněkrát rozhodnout, rychle jednat, podat první pomoc, vypořádat se s opilými, agresivními jedinci, a přesto mám teď strach. Strach že někoho zklamu nebo zklamu sama sebe. Někdy je až s podivem, jak nás naše vlastní myšlenky dokážou nahlodávat a ničit, ač nám ostatní říkají, že všechno bude v pořádku. Dokonce i ta moje ratolest mě uklidnila: ” Mami, ty autoritu mít budeš, protože umíš bezvadně křičet. Hlavně ale nepoužívej Armstrongovskej hlas, nebo se ti budou všichni smát.” Tak a je to. Moje dcera si myslí, že autoritu lze získat křikem. Přesně tím, co mi vždycky připadalo nejtrapnější, ale prý to funguje. Další praktické rady dostala má kamarádka, která také začíná učit, a to od dvanáctileté dívenky. Je třeba mít silný hlas a žáky překřičet. Takže stejný bod. Pak je naopak dobré ztichnout a začít mluvit, až když se ztiší úplně všichni. Nemůže to trvat celou vyučovací hodinu? Vynutit si pozornost shozením hlučného předmětu na zem. A hlavně nebýt familiérní k žákům. S tím budu mít patrně problém.

Z mé reflexivní nálady ohledně důležitosti učitelského povolání mě však dnes trochu vysvobodila myšlenka, kterou jsem si přečetla na internetu: Nemusíš pořád něco dělat, nad něčím přemýšlet, o něco usilovat. Můžeš jenom klidně a prostě být. A to mi moc pomohlo. Třeba i ve vztahu k rodičům mých budoucích žáků, ve kterých vidím největší potencionální problém.  Uklidňuje mě však fakt, že nám vlastně jde o totéž – o blaho jejich dětí. A tak jsem se zklidnila a vytvořila jsem si pár zásad, které bych jistě nadiktovala policejnímu praktikantovi Hlaváčkovi, kdyby se náhodou ucházel o učitelské povolání.

ZÁSADA Č. 1: Největšími a nejlepšími učiteli našich dětí jsme my, jejich rodiče.  ( To je velice důležité si uvědomit. Samozřejmě že někdo má tendenci veškerou tu zodpovědnost svalit na školu a učitele, ale osvícený rodič bude vždy na tom procesu participovat.)

ZÁSADA Č. 2 : Být dětem pozitivním vzorem.

ZÁSADA Č. 3: Chovat se přirozeně.

ZÁSADA Č. 4: Nejdůležitější je komunikace, pohoda a dobré jídlo -pravidlo, které se mi osvědčilo na palubě.

Vždy a za všech okolností je třeba komunikovat, byť o nepříjemných věcech. Nejdůležitější věcí v posádce letadla byla pohoda, pokud by ji někdo narušoval, kolektiv se rozloží. To je aplikovatelné i na třídu. No, a dobré jídlo, to funguje snad na každého. Nikdy nezapomenu na mého kolegu, který mi nabídl před vzletem čokoládu ve tvaru srdce a řekl: ” Pojď, dáme si po srdénku a uděláme si to hezký:-)”.

Takže teď už mám jen jediné očekávání- uspět. Prostě se aspoň pokusit ta očekávání naplnit. V každé třídě bude šprt typu Krhounka a výstředníci typu Áda Čuřil. Klidně se ráda dočtu něco o své osobě v obdobě časopisu Řev septimy, hlavně když to bude vtipný. Náporu některých rodičů musím prostě čelit, nenechat se vyvést z míry, když něco z počátku nebude úplně podle mých představ. Nic nepodcenit. Ale v první řadě si to udělat hezký! Takže milí kolegové-pedagogové i milí žáci, vkročme do toho nového školního roku pravou!

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com, vlastní

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.8 / 5. Celkem hlasů: 24

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář