Respektujme odlišnosti


Přiznám se, že jsem dnešní článek chtěl věnovat Františkovi. Mému redakčnímu kolegovi. Nedají mi totiž spát ty jeho zvrhlé vulgarismy, kterými se stylizuje do své osobité životní role, díky které je některými všetečníky tolik obdivován a na trůn výjimečnosti posazen. Tím vším je vlastně prozrazen – ten jeho neodbytný smysl pro humor. Koho vlastně zajímá, jestli za těmi prasárnami všemi, je nějaká křehká bytost?! Jestli pod tou slupkou slovní špíny a verbální neřesti, je nějaký citlivý člověk, velebnostit?! Kdykoliv čtu jeho seriál Útok análních mravenců, pokládám si tyto otázky a vím, že odpověď zná pouze Mistr sám! A ve své pyšné hrdosti to nikdy neprozradí! To vím. A nezkoušej ho přemlouvat, je schopen ti plivnout do ksichtu, darebák!

Ať už je to jakkoliv, František je svůj a to se počitá! Jen mi při čtení jeho literárních skvostů někdy zůstává, ta slušná část rozumu, stát. Ale nejsem příliš pohoršen. Jde jen o slova, říkám si. Slovo sem, slovo tam, stydět se nehodlám. Přesto je to lež! Slovo přeci má svůj význam. Ať už napsané nebo vyřčené. A kdo to zlehčuje, chová se jako František. To ale rozhodně neznamená, že je to špatně! Vidíš, jak jsem tolerantní? Ne, vážně, všichni jsou dneska tak nějak málo tolerantní. Možná i včetně mě. Nestydím se za to, možná jen trochu lituji. Lituji, že občas nos ohrnuji, nad těmi odbornými termíny. A není to všechno nakonec jedno? Jedno, jestli je náš názor takový či makový?

Zavedl jsem si pojem: “sociální interakce”. Je to můj momentální pojem, tak si hlavně ušetřete poznámky typu, že už jste to někde četli nebo slyšeli. Chci především říct, že jsme všichni v zajetí této “sociální interakce” a následného očekávání. Mluvím teď o fenoménu: přirozeného vnímání ostatních kašpárků v tomhle divadle jménem ŽIVOT. Vnímáme se skrze naše chování a naše slova. Ale copak to není vrcholem omezenosti vůči jedinečnosti naší duše? Vůči tomu, co se slovy ani chováním projevit nikdy nedá?!

Vůči tomu, co je neprojevitelné, nesdělitelné a neposuzovatelné?! Často mám pocit, že naše vlastní sociální interakce je omezená vzorcem: “líbíš se mi – žij; nelíbíš se mi – mři!” Vím, že to zní děsně, ale podívej se kolem sebe… Takhle náš svět funguje. Omezujeme se na to, co je “obecně dobré a přijatelné” a co je zhoubným opakem. A svůj přístup drze obhajujeme nejrůznějšími pravdami a zaručenými filozofiemi o tom, jak se má správně žít.

Ale pohádka má šťastný konec, protože za tohle všechno neneseme vinu. Vážně ne! Za všechno může Miloš Zeman. Ne, špatný vtip. Je to přeci v systému! Jsme naprogramováni do tohoto omezeného vzorce uvažování, aniž by z toho měl někdo špatné svědomí. Aniž bychom za to mohli někoho chytit pod krkem a říct: “Ty prevíte!”

Chci tímto článkem poučit především sám sebe. Chci se přehnaným uvažováním naučit respektovat všechny útoky análních mravenců a také těch pitoreskních jedinců, kteří končí v jejich řiti. Chci vědět, že jsem vámi, milí čtenáři, také respektován pro svoji odlišnost. Že mi ji nevyčítáte, ale že v ní možná kousek sebe nacházíte. Že se všichni naučíme v odlišnostech druhých, hledat sebe samé.

Poznámka redakce: Tento “zapomenutý článek” byl původně publikován ve staré verzi časopisu Prasklá moucha a to 6. září 2013, nejen jako vzpomínka na seriál Útok análních mravenců, který na těchto stránkách vycházel.

Zdroj: vlastní Foto: Pixabay.com

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: / 5. Celkem hlasů:

Zatím nikdo nehodnotil.

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš