Jak jsem poznal Andromedu

Existují dlouhé hry, krátké a takové, které se jeví jako delší, než ve skutečnosti jsou. Povím vám tedy příběh o titulu, jehož mediální obláček omámil mé smysly. Mass Effect: Andromeda nebyl přijat vůbec dobře. Dokonce bych řekl, že byl učebnicovým případem, jak dnešní doba prostřednictvím kanálů podivného uspokojování různých „self webcam individuí“ masíruje hry v nejhorším posměšném tónu, aniž by nechala nit suchou. Když připočtu absenci českého překladu, který u rozsáhlého RPG vždy chybí, odklad zněl jasně, nesmí projít… instalací! Zkrátka jsem celou záležitost odsunul na další kolej. Po nedlouhé době od vydání, zřejmě i jako impulz hráčům, bylo oznámeno demo obřích rozměrů a každý mohl v rámci víkendové seance pokořit prvních osm hodin hry, aby pochopil, že to s novým Mass Effectem není tak špatné a případně si pořídit plnou verzi.

A tak i já okusil slast let minulých – „demo verzi“ a stal se na chvilku Pathfinderem (hlavní protagonista mající zvláštní schopnosti). Bez mučení přiznávám, že svět jako vystřižený z každého dobrého sci-fi v kombinaci s epickými výjevy doplněnými podmanivou hudbou mě mile překvapil. Onen negativní opar na adresu všech chyb jsem brzy vyléčil a s neutrálním pohledem na věc rozjel osmihodinovou partii. Překlad stále chyběl, ale na zkoušku hry potřeba nebyl. Pravdou je, že strnulost či zastaralost mimiky obličejů byla patrná, nicméně ne natolik, aby rušila. Příběh se rozjížděl dle mého názoru v jasných a přiměřených nuancích, které doplňovaly postavy, zatím neznáme, ale nijak nezajímavé. Prostě hra ve smyslu: „proč ne?“