Následující článek budiž mojí první vzpomínkou na herní sérii Assassins Creed, kterou jsem kdysi dávno uvedl v rámci našeho předchozího projektu Prasklá moucha. Bohužel se během kolizí a následných obnovování ztraceného obsahu, nepodařilo samotnou recenzi prvních dílů Assassins Creed zachránit. Vzhledem k tomu, že jsem si nedávno připomněl zašlou slávu Altaira Ibn-La’Ahada a také Ezia Auditore da Firenze, rozhodl jsem se podat nové svědectví o mimořádných kvalitách prvních dílů této série!
Je pravda, že mé herní období bych mohl rozdělit na dvě části: hraní na PC a hraní na konzoli. Ve chvíli, kdy mi “písíčko” už přestalo svým výkonem vyhovovat a novým hrám stačit, zvažoval jsem zakoupení konzole. A protože u konzole, z dlouhodobějšího hlediska, výkon zkrátka neřešíte, byl pro mě tehdy XBOX 360 jasnou volbou (ano, také jsem dlouho váhal, jestli nejít do PS3, ale pak jsem dal přednost akční cenové nabídce). Tuto konzoli jsem si pořídil v červnu 2012.
S tímto krokem přišel také nápad, zahrát si některé z oblíbených her znovu a v zásadě úplně jinak. Větší televizní obrazovka dávala přeci jen tušit intenzivnějšímu zážitku a já si začal objednávat jednu “pecku” za druhou. Mezi prvními peckami byly právě první dva díly Assassins Creed a zážitek to opravdu byl! Hra mě do sebe vtáhla přinejmenším úplně stejně jako tehdy a možná jsem si ji užil s herním ovladačem v ruce, daleko více!
Způsob ovládání je totiž v některých případech naprosto zásadní a v příběhu, kde většinu času provozujete “free running” ještě zásadnější. Byl jsem zvědavý, jaká bude hratelnost díky jinému stylu ovládání a jak jsem předpokládal, skutečně jsem si uvařil úplně jiné kafe. Velmi rychle si totiž zvyknete na všechny triky a kombinace tlačítek, díky čemuž vás Assassíni budou na konzoli bavit daleko více! Ale není to samozřejmě pouze o ovládání. Tahle série má bezesporu i jiné, zajímavější stránky.
Tak především, čas od času se můžete, stejně jako já, ocitnout v situaci, kdy už vám veškeré náměty s fantasy tématikou polezou ušima, ale přesto byste rádi měli nějaké historické prostředí před očima a řinčení mečů před ušima. Neodmítám žádný herní žánr ani dobu, do které je zasazený. Nicméně dlouhodobější čarování s nejrůznějšími kouzly v Zaklínači nebo lukostřelba na rozzuřeného draka ve Skyrimu, či jiné efekty ve Wowku, Lotru a podobných vylomeninách, už mi někdy skoro vypalují zrak. Naštěstí přišel francouzský Ubisoft s něčím výrazně odlišným – mixem vraždícího Hitmana a hopsajícího Prince of Persia!
První díl Assassins Creed se odehrává během Třetí křížové výpravy, kterou vede Richard Lví srdce, tedy v roce 1191. Je tu ještě jeden děj, který se odehrává v dnešní době, či blízké budoucnosti a ten vám spojuje kontext událostí v netradičním duchu, jehož smysl teď rozhodně nechám být (ostatně nepatřím mezi velké příznivce tohoto spojení). Co je na prvním dílu Assasínů dle mého názoru nejpoutavější? Řekl bych, že především atmosféra. Bez ohledu na to, jak se nám z dnešního pohledu může jeho grafika jevit, vnímám ji ve spojení s úžasnou hudbou a skvělým ozvučením, jako mimořádně povedenou a působivou práci! Atmosféra všech tří oblastí, kde se hra odehrává (Jeruzalém, Akka a Damašek), včetně obklopující krajiny severního i jižního království, je vážně úžasná a vtáhne vás do děje téměř automaticky.
Nebudu zde rozvádět zbytečné podrobnosti, které jistě většina z vás mohla již během hraní poznat a těm ostatním nehodlám spoilerovat. Toto není recenze, nýbrž vzpomínka a možná trochu jiný pohled na Assassins Creed. Mimochodem, bylo by dobré zmínit, že za vznikem prvního i druhého dílu stojí sympatická, pohledná, charismatická, milá, půvabná a zkrátka vývojářka a manažerka jak má být – Jade Raymond. Ta sice po desetiletém angažmá nakonec Ubisoft Toronto v dobrém opustila, ale my jí to za dva Assassiny a Watch Dogs, jejichž vývoj pomohla rozjet, odpustíme.
Čím byl však první díl Assassinů revoluční a v čem naopak moji maličkost zklamal? Kromě atmosféry bych za velmi povedený hodnotil také příběh a systém “otevírání dalšího obsahu”. Ten je totiž nastavený tak, aby vás neustále motivoval objevovat nová místa a překvapoval dalšími úkoly, které můžete, mimo hlavní příběhovou linku, plnit. Za poněkud kuriózní a vyloženě úsměvné nedostatky potom považuji absenci střídání dne a noci a také to, že hlavní hrdina Altair neumí plavat. Takový chlapák, drsný zabiják všeho nepříjemného a vodičky by se bál? Skandál sandál!
Co jsem však marně očekával v díle prvním, dostalo se mi naštěstí ve druhém pokračování. Druhý díl Assassins Creed se posunul o velký kus dopředu. Na první místo musím dát zejména hudbu! Za ústřední melodií, stejně jako za dalšími hudebními motivy ve hře, stojí dánský producent a skladatel Jesper Kyd. Jeho hlavní melodie je prostě dokonalá a často jsem si ji připomněl také na YouTube. Koneckonců, proč vám ji právě teď nenabídnout?
Video přibližuje skvělé propojení hudby s dějem a také s místy, která postupně navštěvujete. Jde o zcela jedinečnou kombinaci audiovizuálního spojení, s jakým jsem se kdy mohl setkat (podobně silně na mě ještě zapůsobil v tomto směru Mass Effect). Výtvarná a hudební stránka zde vytvářejí neuvěřitelně silné a krásné umělecké dílo, kterému již nechybí cyklus dne a noci, ani schopnost hlavní postavy Ezia plavat ve vodě. Dokonce mu autoři dávají schopnost ovládat loďky – gondoly, která se hodí zejména v Benátkách. Assassins Creed 2 je z velké části zasazen právě do Benátek a to na přelomu 15. a 16. století.
Dalšími a bezesporu rovněž úchvatnými stránkami tohoto pokračování jsou, téměř dokonalé, textury a architektura budov. Ať už šplháte na střechu chrámu či venkovského kostela, ať už vám na malebnou nebo cihlovou zeď svítí dech beroucí Slunce nebo Měsíc, vždycky si tu podívanou užijete! Na většinu budov není těžké vyšplhat, ale najdou se místa, jejichž záludnost si vyžádá trochu té trpělivosti. A to nemluvím o samostatných lokacích, ve kterých hledáte ukryté poklady. Zde je mnohdy frustrující nekompromisní časový limit, během kterého musíte určenou trasu zdolat.
Další povedenou stránkou hry jsou ženy a jejich porce. Promiňte: proporce. Kdo z nás, mužských hráčů, by si něčeho takového nevšiml (tedy myslím nás, heterouše)? Krásnými ksichtíky a postavami se to ve “dvojce” jenom hemží! Já vím, leckdo si řekne, že je to trochu laciné, lákat puberťáky na kurtizány a “ňadra dmoucí“. Ale tahle metoda náboru nových hráčů zabírá i na dospělé, to potvrzuji, s razítkem ve tvaru vášnivého polibku v ruce! Itálie a láska je však nerozlučná dvojice, tak proč bychom kvůli tomu měli vyznávat kult pásu cudnosti?! Raději se podívejme, jak všechny ty poklady vypadají…
Ksichtík č. 1: Claudia Auditore – škoda, že je to Eziova sestra a nemůžeme očekávat žádný románek. Její decentní vnady vás ale zaručeně vyženou z hospody přímo do vily Auditore, kde se tahle půvabná slečna stará o rodinné finance. Spočítalas to správně, Klaudinko květinko?
Ksichtík č. 2: Cristina Vespucci – narodila se někdy v roce 1459 a byla vyhlášená svoji krásou a oblíbeností u některých malířů, především u mistra Botticelliho. Zneužíval ji jako modelku pro několik svých obrazů. Ezio ji chodíval poměrně často navštěvovat! Mimo to je jednou z nejbohatších šlechtičen Florencie.
Ksichtík č. 3: Rosa – je členkou benátského cechu zlodějů, vedeného Antonioem. Ezio se s ní poprvé setkává při příjezdu do Benátek, kde ho kapsáři oberou o peníze, když se chystá k nákupu dřevěné sošky pro Leonarda. Později jí Ezio pomůže, když je sestřelena stráží a zraněna šípem. Jelikož jí šíp prostřelil celou nohu, nebyla schopná strážím utéci . Ezio jí pomůže, a za to ho naučí nový “skok na vyšší římsu” schopnost, která se stane nesmírně důležitou v pozdějších fázích hry.
Ksichtík č. 4: Sestra Teodora – vůdkyně benátských prostitutek, jejichž nevěstinec se nachází v okrese Dorsoduro, v Benátkách. Původně dcera prodejců šperků. Teodora se dostala do potíží za cizoložství s ženatým mužem a byla za odměnu poslána jejími rodiči do kláštera, aby byla ochráněna před trestem a soudem. Za šest let, tedy ve věku 23, Teodora z kláštera odešla, aby založila La Rosa Della Virtu (bordel) obsazený výhradně bývalými jeptiškami.
Ksichtík č. 5: Caterina Sforza – byla hraběnkou z Forli a Imola. Vdala se za Girolama Riario, avšak jen na pouhých 14 let. Působí jako silná, divoká žena s prořízlou pusou, ale také jako docela starostlivá matka. Svého manžela nechala otrávit, protože se dozvěděla o tom, že je členem řádu Templářů. Ona sama je Assassinka, a tak jí tohle manželství příliš nevyhovovalo. Na vraždu si objednala bratry Orsiovi, kteří se nakonec obrátili proti ní.
Ksichtík č. 6: Paola – je “vůdkyní” prostitutek. Její nevěstinec se nachází ve Florencii. Ona je také (pravděpodobně starší), sestra služebnice rodiny Auditore – Annetty. Jistě se o ní ví, že byla jednou z řádu Assassinů. Když jí bylo osm let, přišla tragicky při plavbě o oba její rodiče (ti byli podle všeho také assassínkové).
Ksichtík č. 7: Anneta – je služebnou rodiny Auditore. Je sestra Paoly a je zodpovědná za zavedení Ezia k ní. Byla jednou z mála nízko postavených služek, které se dostaly do takto bohaté rodiny, jako byla právě rodina Auditore.
Ksichtík č. 8: Maria – poprvé se objeví v mezi-příběhu a v rámci retro scény má s Eziem lehké “ťuťu ňuňu fru fru”… Její “objevení” je takové – mystické a má své nepopsatelné kouzlo! Nejprve to celé působí jako vzpomínka, ale její intenzita začne přesahovat hranici vzpomínek.
A to by bylo asi tak všechno o ženách. Chlapi se tu zabíjejí nabroušeným ostřím a proto se o těchto postavách nebudu ani rozepisovat. Assassins Creed 2 je vynikající historické drama, které jsem si prožil na vlastní ovladač a obrazovku. Kdybych se moc snažil, jistě bych našel nějaké nedostatky, ale to se teď nehodí. Chtěl jsem napsat pouze vzpomínku a nikoliv samohanu. Pardon, hanu. Nebo snad Hanu? Jednou s tím asi vážně přestanu, až se ze všech blbostí dostanu – do stanu! Tam se spí krásně! Zahrajte si starší díly Assassínů a napište komentář, jestli se tam děje ještě něco mimořádnějšího, než je v tomto článku! Assassins Creed není hra pro každého, ale třeba zaujala i vás. Těším se na reakce, tak se hlavně neupejpejte!
Zdroj: vlastní Foto: Assassins Creed
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
