Antonín Dvořák byl génius , jeho dílo nás už 150 let vyzývá k reflexi, dohání k slzám, nebo naopak k veselému tanci, při jeho hudbě nám po celém těle naskakuje husí kůže. Husí kůže jako doprovodný projev extáze, již můžeme při jeho muzice zažít. Ne nadarmo je Antonín Dvořák nejhranějším českým skladatelem ve světě.
Možná i tento fakt stojí za tím, že žádný český autor si netroufl na ucelenou publikaci shrnující Dvořákovo dílo a tvorbu. Nejaktuálnější a nejucelenější monografii tak přináší německý muzikolog Klaus Döge. Jeho kniha Antonín Dvořák- život, dílo, dokumenty vyšla v Německu v roce 1991 a poté poměrně brzy znovu v roce 1997. Čeští čtenáři neznalí jazyka německého se českého překladu dočkali až v roce 2013. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad a přeložila ji Helena Medková a prošla odbornou revizí předního dvořákologa PhDr. Jana Kachlíka, Ph.D.
Vzniklo svěží dílo, které osciluje mezi odborným textem a popularizační literaturu, a tudíž je určené nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Střípek po střípku skládá obraz hudebního génia, jenž nás nepřestává fascinovat. Potírá tradiční klišé o skladateli jako českém prostém muzikantovi.
Kniha je rozdělena do několika částí a je doprovázena bohatým fotografickým materiálem, četnými poznámkami pod čarou, je opatřena vysvětlivkami, Dvořákovou korespondencí a v neposlední řadě notovými zápisy. Na Dvořáka nahlíží z různých úhlů pohledu a prezentuje jej nejen jako hudebníka, ale také jako otce a člověka nade vše milujícího vlastní rodinu, pro kterou je schopen obětovat vše.
Publikace začíná tabulkou s historickými událostmi. Někteří historici Dögemu vyčítají jeho jednostrannou a ryze německou interpretaci českých dějin, kdy například národní obrození charakterizuje jako žabo-myší války a jednotlivá období jsou opatřena téměř zavádějícími citacemi německých historiků. Život a dílo Antonína Dvořáka jsou tak zařazeny do kontextu doby a událostí.
Následuje část ŽIVOTOPIS, která nás velmi podrobně seznamuje se životem a dílem mistra v chronologickém uspořádání, jak také jinak. Dozvídáme se veškerá data o jeho dětství a mládí, přes léta učení řeznického a hudebních studií. Od hudebních počátků, prokousáme se dobami neúspěchu a nuznými léty, až po vrchol jeho kariéry a obrovský úspěch v době, kdy se stal profesorem na americké konzervatoři v New Yorku. Procházíme společně celý Dvořákův život, který nebyl vždy lehký a hudbě nakloněný. Od jeho narození v Nelahozevsi, přes dětská a učňovská léta a můžeme děkovat jeho otci Františkovi, který nebyl, stejně jako většina rodičů v té době „zabejčený“, a netrval na tom, aby mladý Toník skutečně nastoupil do stavu řeznického. Od útlého mládí hrál ve vesnické kapele a vůbec byl všeobecně muzice zasvěcen a jak sám říkal: „Všechny strasti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný.“ A tak se stalo, že ač v roce 1856 získal tzv. List za vyučenou, přišel svět o jistě dobrého řezníka, přivítal však excelentního hudebníka. Hudebního vzdělání se mu dostalo v Praze, navštěvoval varhanickou školu, hrál na violu a od samého začátku se také věnoval komponování.
Text knihy je také hojně doprovázen obrazovým materiálem-období charakterizují nejen fotografie, ale i Dvořákovy notové zápisy. Dvořák žil v převratné době , kdy vznikaly důležité kulturní instituce, jako například Královské zemské prozatímní divadlo v roce 1862, Umělecká beseda (1863) a tělovýchovná jednota Sokol. Ačkoli zatím nemůžeme říci, že by ho hudba živila, krůček po krůčku si dobývá hudební svět a seznamuje se s mnohými osobnostmi tehdejšího uměleckého života, včetně Bedřicha Smetany, Elišky Krásnohorské a pojí ho velké přátelství s Johannesem Brahmsem. Dvořák také často cestuje do Anglie, Německa, Vídně . Získává čestný doktorát ve Velké Británii, je členem České akademie věd a umění a tvoří svá vrcholná díla jako Slovanské tance a symfonii Z nového světa. Celou jeho kariéru doprovázely úspěchy a pády, asi jako každého hudebníka, nebo umělce obecně a znovu si na Dvořákově příkladu ukazujeme, že je třeba za svými sny jít a nehledět na překážky. Pokud by Dvořák žil dnes, bulvár by určitě chtěl z jeho příběhu vytěžit co nejvíce a jistě by o něm psal články se skandálními titulky typu Z řezníka až k dirigentovi v Royal Albert Hall a Carnegie Hall.
Kromě skladatele, hudebníka, dirigenta byl Dvořák také učitelem. Zcela jistě žádaným, ale také někdy podléhající svým vlastním rozmarům. Někteří jeho žáci jej označovali jako morouse, který měnil názory podle nálad, přesto však jej uznávali a ctili. Toto je jen dokladem toho, že žádný člověk, dokonce ani Antonín Dvořák, není jen černý nebo bílý, ale každý z nás má také své slabosti.
V celé životopisné části knihy je ještě zohledněn jeden důležitý aspekt, který jsem již na začátku zmínila, a to že Dvořák byl rodinný typ člověka. Pojila ho obrovská láska k jeho manželce Anně rozené Čermákové, a hlavně k jeho 9 dětem. Ránou osudu bylo, že první tři děti zemřely v raném věku a velmi rychle po sobě, což zanechalo šrámy na Dvořákově duši, které ovšem promítl do oratoria Stabat Mater- nejznámějšího a umělecky nejsilnějšího svého druhu. Že Dvořák byl člověk milující rodinu a domovinu podporuje ještě fakt, že kvůli zdraví svých dětí odmítl druhou nabídku vrátit se do Spojených států a dal přednost poklidnému životu na venkovském sídle ve Vysoké.
Další část knihy, tentokráte již ne tak rozsáhlá, nese podtitul DOKUMENTY. Obsahuje Dvořákovy rozhovory pro tisk. Jeho hlavní vydavatel Fritz Simrock o Dvořákovi tvrdil, že je těžké z něj dostat slovo, že je mlčenlivý. Je faktem, že Dvořák nerad mluvil o svém životě, o své hudební kariéře, ani o hudebních a estetických problémech doby. Jedinými prameny, které přibližují jeho myšlenky a vzpomínky, jsou dva londýnské rozhovory a výroky zveřejněné v amerických novinách. První rozhovor poskytl Sunday Times v roce 1885. Dozvídáme se v něm o jeho mládí a postupném odhalování jeho hudebních vloh a vlivů, dále- kdy skutečně začal studovat hudbu, o studiích na varhanické škole, o jeho operách a o dirigování. V článku pro vídeňský Die Reichswehr, který vyšel dva měsíce před jeho smrtí v roce 1904, se dozvídáme o vývoji práce na libretu Armidy.
Podstatnou část Dokumetů tvoří obsáhlý článek A. Dvořáka o Franzi Schubertovi, v němž se zamýšlí nejen nad přínosem Schubertovým v hudbě, ale také o celém historickém kontextu doby, v níž Schubert tvořil. Ač v nuzných podmínkách, nedoceněný vlastním domácím publikem, vytvořil dílo obsáhlé a velmi kvalitní.
Poslední částí Dokumentů je obsáhlá korespondence mezi Dvořákem a Fritzem Simrockem, Dvořákovým hlavním vydavatelem a majitelem proslulého berlínského vydavatelství. Jejich vzájemná spolupráce trvala téměř 30 let a sehrála v životě obou dvou protagonistů významnou roli. Kooperace začala na konci roku 1877, a to doporučujícím dopisem Johannese Brahmse. Prvními díly vydanými u Simrocka byly Moravské dvojzpěvy a první část Slovanských tanců. Simrock postupně vydal přes 60 Dvořákových děl. I přes dílčí neshody, které můžeme vystopovat v dopisech a týkaly se zejména výše Dvořákových honorářů, se z nich stali nejen hudební partneři, ale spojovalo je též pouto přátelské až do Simrockovy smrti v roce 1901.
Závěrečnou část knihy nazvanou ESEJE ocení zvláště hudebníci, ale i všichni, kdož se snaží vytvořit umělecké dílo jakéhokoliv charakteru. Fáze tvorby rozděluje na 1) Podnět a inspirace-spjatá s jakýmsi vnitřním přetlakem a puzením vypustit ho ven
2) Promýšlení- tuto fázi charakterizuje nejlépe vlastní Dvořákův výrok z dob práce na Svaté Ludmile: „Je to kříž s tím komponováním, než se člověk do toho vpraví, co to stojí za přemýšlení a studírování.“
3) Náčrty – obsahují vše podstatné pro zamýšlený hudební výraz
4) Vypracování-fáze „instrumentace“
5) Revize – Dvořák se naučil nejprve skladbu nazkoušet s hudebníky, než ji předal vydavateli, aby ji mohl zkontrolovat, eventuálně opravit nebo zpřesnit.
V knize najdeme na samém konci seznamy zkratek, nástrojové zkratky , chronologický seznam jeho děl, seznam použité literatury a všeobecný rejstřík.
Ač kniha Klause Dögeho vyšla již v 90.letech 20. stol., doposud přináší nejvýstižnější souhrnný a fundovaný pohled na nejvýznamnějšího hudebního skladatele naší země, kterým beze sporu Antonín Dvořák byl a je. Čtivou formou prezentuje osobnost hudebního skladatele nejen po profesní stránce, ale i jako člověka z masa a kostí. Poukazuje na to, jak Dvořáka vnímala tehdejší Evropa i Amerika. Pomocí komentářů, poznámek pod čarou, fotografií a hudebních črtů vytváří také barvitý obraz doby a kulturní atmosféry 2. pol. 19. stol. A v tom bude tato monografie ještě spoustu let nepřekonatelná.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com, databazeknih.cz, vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
