Seriál „Správná americká rodina“ vypráví o manželském páru na americkém středozápadě, který adoptuje dívku se vzácnou formou nanismu. Už z tohoto základu je jasné, že se nejedná o „rodinnou komedii“, ale o drama, které zkoumá hranice důvěry, vnímání druhého a schopnost rozlišovat skutečnou realitu od vlastních předsudků. Děj postupně odhaluje, že dívka nemusí být tím, za koho byla považována — a rodina se ocitá ve stavu ztíženého soužití, podezření, obrany i útěku.
Z pohledu diváka — a já v tom rozhodně nejsem výjimkou — je to opravdu velmi silný příběh! Jako hypersenzitivní člověk jsem vnímal děj velmi intenzivně a často jsem měl vypjaté emoce, když jsem viděl slabost a bezmoc hlavní představitelky. Celý život vnímám handicapované lidi jako ty, kteří mají v životě určitou nevýhodu, kterou si sami nevybrali a je třeba jim, v rámci vlastních možností, pomáhat. Tady však seriál ukazuje, že hranice mezi obětí a viníkem nemusí být vůbec jasná. Co když ten, koho považujeme za bezbranného a potřebujícího pomoc, ve skutečnosti drží situaci pevně v rukou? A co když právě jeho odlišnost – tělesná či životní – v lidech spouští nejen soucit, ale i strach, nedůvěru nebo dokonce agresi?
Seriál je vyprávěn z několika úhlů pohledu — adoptující rodiny, adoptované dívky, a nakonec i veřejnosti či médií, jak se tajemství začíná postupně rozplétat. To umožňuje divákům cítit nejen to, co vnímají postavy, ale i to, jak se situace mění v závislosti na úhlu pohledu. Děj tak vyvolává palčivé otázky: Kdo má vlastně pravdu a kdo jen vidí to, co chce vidět? Jak trauma mění výchozí jistoty? Jak moc jsme ochotni věřit rodině, instituci, dítěti nebo vlastnímu úsudku?
V konkrétních zastaveních – počáteční idyla s adoptovanou dívkou, postupné napětí, obavy rodičů, šepoty okolí, nejasná minulost dívky, veřejné skandály, soudní dvůr – je vše promícháno tak, že děj skvěle udržuje vaše napětí a vyvolává smíšené pocity. Pro mě osobně byly nejsilnější momenty, kdy adoptovaná dívka projevila slabost nebo zmatek – a já jako velmi citlivý divák měl slzy na krajíčku velmi často!
Při sledování seriálu jsem si uvědomil, jak moc nám jako společnosti chybí jednoduchá schopnost být s těmi „jinými“ – třeba s lidmi s hendikepem – bez předsudků, bez předpokladů. Automaticky jsem vnímal handicapovanou Natálku jako někoho, komu má být nabídnuta podpora a blízkost, ale tento seriál mě možná trochu vytrhl z komfortní roviny: Co když role „pomáhám“ či „ochraňuji“ není tak úplně jasná? Co když ta, kterou mám chránit, má svoje vlastní síly, a já je pouze nevnímám?
Postava adoptované dívky ve mně prakticky neustále vyvolávala smutek – slabost, bezmoc, ale i určitou nepřehlednost: Kdo je tady opravdu ohrožený? Kdo ohrožuje? A proč se naše společenské struktury – rodina, úřady, soudy – tak těžko vyrovnávají se situací, která se vymyká jasným kategoriím? S tím, že pravda nemusí být černobílá a že realita „není taková, jak se zdá“?
„Správná americká rodina“ je tak pro mě – a mohla by být i pro vás – cestou do temnějších koutů rodinných vztahů, identity, viny a ochrany. A také zrcadlem našeho vlastního přístupu k druhým. Seriál určitě není pro slabší povahy, přestože nabízí prostor pro hlubší úvahy o tom, že někdy nemusíme být připraveni na to, co objevíme.
Zdroj: vlastní Foto: HULU
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
