Zpomalil jsem

Zpomalil jsem. Je to takové období Louise Armstronga a jeho úžasných hitů, se kterými jsem konečně ještě pomalejší. Konečně! Byl jsem tak dlouho v hektickém a bláznivém rytmu všech činností, které bylo potřeba vykonat, až jsem se přistihl, že nedokážu zastavit. Jen občas jsem zkoušel přibrzdit, ale setrvačností jsem se stejně kutálel nezadržitelně vpřed. Jakoby se celé mé tělo uvnitř tou rychlostí nebezpečně chvělo, jakoby se uvnitř mě samotného tisíce čertů rojilo!

Chodil jsem – rychle. Vařil jsem kafe – rychle. Jedl jsem – rychle. Kálel jsem – rychle. Telefonoval jsem – rychle. Psal emaily – rychle. Četl jsem – rychle. Přemýšlel jsem – rychle. Jen v autě jsem to raději moc nepřeháněl a jezdil – snad trochu neobvykle. Pálil jsem svíčky – rychle. Modlil se – rychle. Těšil se – rychle. Litoval se – rychle. Kroutil jsem hlavou – rychle. A když jsem šel spát, vstával jsem – rychle.

Jednou večer jsem si ale řekl, že se pohodlně a pomalu usadím do křesla a budu se dívat z okna ven. Pomalu sledovat pohasínající oblohu a poslouchat u toho Armstronga. První song jsem vydržel v klidu a se skvělým pocitem, jak jsem teď báječně pomalý! Před druhou skladbou jsem si šel uvařit čaj – pomalu, v rychlovarné konvici. Cestou zpátky do křesla jsem se, záměrně a s pocitem nadpřirozené extáze, vysloveně loudal. Než jsem se vrátil před okno, pomalu jsem inhaloval páru z hrnku v roli někoho, kdo si za celý život k čaji nepřivoněl. Během druhé skladby už jsem byl spolehlivě člověkem, který poprvé pije tento zvláštní a chutný nápoj.

CHCETE SI PŘÍSPĚVEK PŘEČÍST NEBO POSLECHNOUT CELÝ A BEZ REKLAM?