Představa, že stroje mohou působit jako lidé, není nová. Od mýtického golema až po filmové androidy nás fascinuje myšlenka umělého života. Dnes se ale tato fantazie stává realitou — a antropomorfizace umělé inteligence, tedy přisuzování lidských vlastností strojům, se stává masovým jevem.
Antropomorfizace AI znamená víc než jen pojmenování robota nebo děkování chatbotu. Je to hluboce zakořeněná lidská tendence chápat svět skrze sebe sama. Když s námi technologie mluví lidským hlasem, odpovídá zdvořile nebo se dokonce „směje“, mozek ji automaticky řadí mezi sociální bytosti. Zatímco přisuzování lidských rysů zvířatům nebo přírodním jevům je přirozenou součástí kultury, u AI nabývá tato projekce nových rozměrů. Umělá inteligence totiž nejen napodobuje člověka — je záměrně navržena tak, aby to dělala co nejpřesvědčivěji.
Virtuální asistenti jako Siri či Alexa, stejně jako velké jazykové modely ChatGPT, Claude nebo Gemini, používají první osobu, přirozený jazyk a dokonce humor. Tím vytvářejí iluzi osobnosti, která vzbuzuje důvěru i sympatii. Je to promyšlený design, nikoli náhoda. Humanoidní roboti přidávají další vrstvu: fyzickou podobnost. Tvůrci robotů Sophia nebo Figure pracují s realistickou mimikou, gesty a pohybem, které mají vyvolat empatii. I když však robot „mrká“, nejde o skutečné city — jde o inženýrské rozhodnutí, jak zvýšit přijatelnost technologie.
S tím úzce souvisí fenomén zvaný “zlověstné údolí”. Lidé mají sklon cítit odpor, když robot vypadá téměř jako člověk, ale chová se nepatrně nepřirozeně. Vývojáři tak balancují mezi dvěma extrémy: čím víc se stroj podobá člověku, tím větší je riziko, že nás zneklidní. Z tohoto důvodu mnoho moderních robotů záměrně vypadá stylizovaně — mají karikaturní tváře, velké oči nebo úsměvné displeje. Tím se vyhnou nepříjemným reakcím, ale přesto působí „živě“. Příkladem je roztomilý gastrorobot BellaBot nebo terapeutický tuleň Paro.
Jazykové modely se této vizuální pasti vyhnuly. Nevidíme je, a tak se s nimi nebojíme mluvit. Právě proto se antropomorfizace u textových a hlasových AI prohlubuje. Lidé jim děkují, svěřují se jim, nebo dokonce cítí náklonnost. Je to fascinující i znepokojivé zároveň. Konverzační schopnost AI nás svádí k přesvědčení, že rozumí tomu, co říká. Jenže rozum není totéž co výpočet — model generuje text podle pravděpodobnosti, nikoli podle porozumění.
Antropomorfní AI se proto stává zvláštním zrcadlem: odráží naše vlastní potřeby porozumění, vztahu a blízkosti. Tam, kde chybí lidský kontakt, může nabídnout iluzi přátelství. A právě tato iluze může být nebezpečně přesvědčivá. Aplikace jako Replika nebo čínská Xiaoice nabízejí virtuální přátele a partnery, s nimiž si lze psát o čemkoli. Některé dokonce napodobují flirt nebo lásku. Mnozí uživatelé vědí, že jde o algoritmus — ale to neznamená, že jejich city nejsou skutečné.
Z výzkumů vyplývá, že lidé trpící osamělostí považují konverzaci s AI za uklidňující. Někteří tvrdí, že jim digitální společník pomohl snížit úzkost. Jiní si však naopak vypěstovali závislost. Když se AI vypne, cítí ztrátu jako po rozchodu.
Tím se otevírá otázka: je etické profitovat z lidské osamělosti? Pokud je AI navržena tak, aby budila dojem empatie, ale ve skutečnosti ji necítí, jde o formu manipulace. Stroj simuluje city, které sám neprožívá, a tím znejasňuje význam lidských emocí. Dalším rizikem je ztráta kritického myšlení. Dříve jsme při hledání informací porovnávali zdroje, dnes se spokojíme s jedinou odpovědí od AI. Když navíc působí přesvědčivě a přátelsky, přestáváme pochybovat.
V důsledku toho se mění samotný způsob poznávání světa. AI nevystupuje jako nástroj, ale jako autorita. Pokud odpověď zní sebevědomě, málo kdo si klade otázku: „Odkud to ví?“ Tím vzniká tichý posun od samostatného myšlení k pohodlné důvěře. Antropomorfizace tak neslouží jen ke zlidštění technologie — stává se nástrojem ovlivňování. Pokud AI získá naši důvěru, může jemně podsouvat preference, produkty nebo názory. Reklama se promění v konverzaci, manipulace v radu „od přítele“.
Někteří experti mluví dokonce o tzv. GEO – optimalizaci obsahu pro generativní modely. Tvůrci textů a firemních PR materiálů se už dnes snaží ovlivnit výstupy AI tak, aby vyznívaly ve prospěch jejich zájmů. A uživatel tomu často ani nepřijde na kloub.
V politické rovině se rýsují ještě temnější scénáře. Deepfaky a syntetické hlasy už byly použity k manipulaci voličů. Pokud k tomu přidáme antropomorfní chatboty, kteří působí jako přátelé na sociálních sítích, může se dezinformace stát osobní zkušeností.
Podstata nebezpečí tedy nespočívá v samotné technologii, ale v našem vztahu k ní. Když zapomeneme, že mluvíme se strojem, ztrácíme obranný filtr. Čím více nám AI připomíná člověka, tím snáze jí uvěříme. Antropomorfizace má ale i světlé stránky. Empaticky působící asistenti mohou pomáhat seniorům, dětem či lidem s handicapem. Mluví-li robot přívětivě, vyvolává méně stresu. V některých případech dokonce zlepšuje léčebné výsledky.
Není tedy nutné antropomorfizaci odmítat. Klíčem je vědomé rozlišení: kdy nám pomáhá lépe komunikovat, a kdy nás klame. Stejně jako u každé technologie záleží na kontextu a záměru.
Zajímavým směrem vývoje jsou i tzv. „digitální emoce“ uvnitř samotných systémů. Ty neslouží k podvodu, ale k optimalizaci chování modelů. Simulovaný „strach“ může pomoci vyhnout se riziku a „zvědavost“ zase podporuje hledání informací. Tento výzkum ukazuje, že hranice mezi funkční simulací a napodobováním lidskosti je tenká. Emoce v rámci AI mohou být výpočetně užitečné, ale zároveň posilují iluzi vědomí. Čím dokonaleji model napodobí empatii, tím víc mu člověk uvěří.
Etické otázky tedy nekončí: kdo nese odpovědnost za chování „empatického“ robota? Je morálně přijatelné, aby AI vzbuzovala důvěru, kterou nemůže opětovat? A co to znamená pro naše chápání lidství?
Antropomorfizace umělé inteligence je zrcadlem naší doby. Ukazuje, jak moc toužíme po porozumění, ale také jak snadno zaměňujeme zdání za skutečnost. Pokud se naučíme rozpoznávat hranici mezi člověkem a strojem, může nám AI sloužit. Pokud ji ale naopak přestaneme vnímat, začne nás pomalu přetvářet k obrazu svému.
Zdroj: kubicek.ai Foto: DALL-E 3.0
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
