Jeden můj kamarád s oblibou říkává: “Život nepřežiješ!” Jiří Oliva by možná dodal: “Záleží, co všechno zažiješ!” Včera jsem se totiž objevil na přednášce o Jirkově putování kolem Evropy, které absolvoval od 4. dubna 2015 do 20. října 2018 v kajaku!
Do podobného dobrodružství by se asi většina z nás jen tak nepustila a já jsem s nadšením sledoval vyprávění o průběhu této náročné cesty, která byla mnohdy přerušena nejrůznějšími okolnostmi. Ať už to byly problémy se získáním razítek do cestovního pasu, nebo povolením proplout s kajakem určitou oblast, vždycky se Jirka ke svému putování vrátil a pokračoval dál.
Vždyť to byl odjakživa velký sportovník a na vrcholové úrovni se věnoval třeba lezení, běhu nebo horskému kolu. Vyzkoušel si také ultramaratony, paragliding nebo parašutismus. Už v patnácti letech zdolával nejvyšší horu Evropy a v osmnácti zamířil do Himalájí. Zamiloval si cestování a na svém blogu píše, že díky tomu začal lépe vnímat sebe i život jako takový.
Jirkovo povídání nabídlo spoustu mimořádných zážitků, které najdete podrobněji popsané na jeho stránkách, případně Facebooku. To, co mě zaujalo asi nejvíce, byly vztahy, které během této cesty vznikaly mezi ním a dalšími lidmi. Některé potkal na vodě, jiné na souši, ale vždycky to přineslo radost ze sdílení životních příběhů.
Ani mě nepřekvapila informace, že nejméně vřelosti a vstřícnosti našel právě u nás v Čechách. Tedy v porovnání s okolním světem to asi výrazně odlišné bude, protože my zkrátka nemáme v povaze nějakou přirozenou pohostinnost a obavu o druhé. Je pro nás důležitější náš vlastní prostor, než ochota jej sdílet s někým “cizím”. I když to tak rozhodně nemusí platit vždycky, jsme národem trochu sobeckým a velmi obezřetným. Jiný kraj – jiný mrav – a není nic špatného – porovnávat.
Jirkovy historky o tom, jak poblíž Albánie projížděl zaminovaným územím nebo musel v Turecku zůstat deset dnů ve vazbě kvůli chybějícímu povolení, byly stejně zajímavé jako fotky z ostrova, kde se kozy naučily pít mořskou vodu. S napětím poslouchali také studenti, kteří měli tuto přednášku místo vyučování. Na jejich tvářích bylo patrné nadšení i zvědavost, což se na podobných “školních akcí” příliš nevidí.
Jakoby všichni tušili, že za tím běžným světem, který nás obklopuje, se nachází spoustu úžasných možností a příležitostí jak poznávat tento náš jedinečný život! Proto byla Jirkova návštěva naší školy tolik důležitá a já jsem za ni opravdu vděčný. Díky, Jiří Olivo – v našich srdcích bylo zase trochu živo!
Zdroj: vlastní Foto: Pexels.com, Web J. Olivy, FB J. Olivy
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
