eListy.cz

Pekelný zmrzlinostroj

Přistřihli nám křídla a my jsme s kolegy vyhlásili soutěž v tom, kdo si najde nejtrapnější brigádu. Probíhají nějaké ty Lidly, například. Jeden kolega začínal jako doplňovač zboží do regálů a po pár týdnech povýšil až na kasu. Jeho plat se ale, bohužel, s cíleným rozvolňováním reálných hrozeb dopadů koronaviru snížil. Jednoduše řečeno, koronaviru už se tak nebojíme, tak můžeme pracovníkům v obchodech zase platy snížit.

Pak tu máme nakládání hermelínů, asistentka veterináře, recepční ve zdravotnickém středisku, průvodčí ve vlaku, doučování cizích jazyků etc. Můj chmel a kolegovo sázení stromů beru jako nejužitečnější. Možná by se hodil sběr jahod, ale o ten je letos extrémní zájem. Na brigády existují nejrůznější aplikace a servery. Téměř na všech jsem zaregistrovaná a denně mi chodí několik mailů s nabídkou práce a brigád. Na desítky inzerátů jsem odpověděla a jen málokdy se mi dostalo, byť negativní, odpovědi. Když se mi náhodou telefonicky z nějakého místa ozvali, už jsem si bezpečně nepamatovala, o jakou práci vůbec jde a že jsem na jejich pracovní nabídku reagovala. CELÝ ČLÁNEK

Jak jsem poznal Andromedu

Existují dlouhé hry, krátké a takové, které se jeví jako delší, než ve skutečnosti jsou. Povím vám tedy příběh o titulu, jehož mediální obláček omámil mé smysly. Mass Effect: Andromeda nebyl přijat vůbec dobře. Dokonce bych řekl, že byl učebnicovým případem, jak dnešní doba prostřednictvím kanálů podivného uspokojování různých “self webcam individuí” masíruje hry v nejhorším posměšném tónu, aniž by nechala nit suchou. Když připočtu absenci českého překladu, který u rozsáhlého RPG vždy chybí, odklad zněl jasně, nesmí projít… instalací!

Zkrátka jsem celou záležitost odsunul na další kolej. Po nedlouhé době od vydání, zřejmě i jako impulz hráčům, bylo oznámeno demo obřích rozměrů a každý mohl v rámci víkendové seance pokořit prvních osm hodin hry, aby pochopil, že to s novým Mass Effectem není tak špatné a případně si pořídit plnou verzi. CELÝ ČLÁNEK

O distančním vzdělávání

Byl začátek školního roku, září. Se studenty prvního ročníku jsem se seznamoval výčtem mých nejoblíbenějších herních titulů a krátkým monologem na téma “hry jako druh umění”. Tohle na úvod vždycky zabere a tak se budoucí tesaři i truhláři rozpovídali o vlastních herních zážitcích. Vzájemně se předháněli v tom, která hra je “rakovina” a kterou je potřeba pařit neustále. Díky tomu jsem nabyl dojmu, že většina třídy má doma PC. A jestli se jeden nesmělý hošík zdržel dialogu, mělo to spíše ten důvod, že ještě hraje Minecraft a nechce to před spolužáky přiznat.

Když přišel koronavirus, realita ukázala svoji pravou tvář: PC nemá nikdo ze třídy a jestli se jeden nesmělý hošík zapojil do distanční výuky, mělo to spíše ten důvod, že mu to umožnili rodiče, kteří na poslední chvíli stihli koupit domácí notebook. Stejný osud pak potkal téměř celou školu, až na některé výjimky. CELÝ ČLÁNEK