James Cameron je filmový génius a já si nejprve musel připomenout jeho prvního Avatara, abych se nakonec dostal k loňskému pokračování Cesta vody. Když natočíte tak zásadní dílo, jako je právě Avatar, má to každá hra, zasazená do tohoto nádherného prostředí, nesmírně těžké. Filmy mě neskutečně pohltily a přinejmenším totéž bych očekával od zážitku herního. A právě tím bych rád začal.
Avatar: Frontiers of Pandora je především o atmosféře a zprostředkování virtuální zkušenosti s návštěvou úžasného světa jménem Pandora. Jenomže zkušenost v tomto případě není dobré chápat jen jako povedenou vizuální stránku, ale především jako komplexní zážitek, který spojuje prvky typické pro pobyt v tomto prostředí. Celé by to mělo působit věrohodně a tomuto úkolu museli vývojáři přizpůsobit také celkovou hratelnost. Jedině takhle je třeba ke hře přistupovat, abychom byli spravedliví a pochopili výsledek.
Alfou a Omegou hry je samozřejmě grafická stránka, která je úchvatná. Pandora vypadá skvěle a to jediné, co mě velmi mrzí je, že i v tomto případě s námi Ubisoft hraje známou a tragikomickou hru na „Režim výkonu“ a „Režim kvality“. Pro plnohodnotné hraní bez trhání, cukání, škubání a naprosto znehodnoceného dojmu z průchodu hrou, je potřeba mít na konzoli zapnutý režim výkonu. Ne, že by to byla až tak velká tragédie, ale rozdíl bohužel poznáte. Ano, můžeme si namlouvat, že režim kvality je zde přítomen pouze pro využití v tzv. Foto režimu, ale to bohužel situaci ani zdaleka nezachrání. Uvítal bych proto např. ještě jeden režim, který bude zdravým a hlavně funkčním kompromisem mezi oběma stávajícími možnostmi.
Jak už jsem zmínil, vizuální stránka Avatara: Frontiers of Pandora své filmové předloze rozhodně ostudu nedělá a já jsem měl skutečně pocit, že jsem na Pandoře! Herní engine Snowdrop, vytvořený Massive Entertainment (The Division), funguje skvěle a je vidět, že si vývojáři dali opravdu velkou práci, aby nám přinesli co nejpestřejší a nepropracovanější svět. Úvodní lokace mi doslova vyrazila dech a první hodiny v Kinglor Forest jsem si bezesporu užil. Navíc i zde platí, že celá planeta je vlastně jeden živý organismus a bohatá flora i nebezpečná fauna mě neuvěřitelně bavily. Jsou tu kytky, které vás mohou paralyzovat, nebo vám naopak pomohou být rychlejší. Jiné vás zase vymrští do vzduchu, abyste rychle překonali kratší vzdálenost. S každou rostlinou, ale také zvířetem, se můžete podrobně seznámit v Loveckém průvodci, který vám zároveň poskytne důležité rady ohledně surovin, které z daného zdroje lze získat.
Jako Navi byste měli být na Pandoře nejen „jako doma,“ ale opravdu doma! Je proto nutné seznámit se s fungováním světa co nejlépe a osvojit si základy lovu i sběru materiálů ze stromů a nejroztodivnějších rostlin. Líbí se mi, že hra klade z tohoto důvodu velký důraz právě na činnosti jako jsou sběr, lov a nakonec výroba předmětů. Díky tomu si pak můžete sami zhotovit třeba nový a lepší luk, nebo jakoukoliv výbavu pro svoji postavu. Samozřejmě kromě střelných zbraní, ke kterým se dostanete například z beden nepřátel.
Nápaditým aspektem získávání materiálů je nejen jejich kvalita, která má tři varianty (zelenou, fialovou a zlatou), ale také jejich kondice. V závislosti na způsobu, jakým daný materiál získáte, se rozhodne o jeho kvalitě. Pokud jste šikovný lovec a dokážete zvíře čistě zabít tím, že se trefíte do příslušného místa na jeho těle, bude mít kůže či maso lepší hodnoty, než v opačném případě. Takže záleží nejen na barevné variantě dostupné suroviny, ale také vašem loveckém umu. Rostliny a plody ze stromů mají zase při sběru jednoduchou minihru, na jejímž konci je buď úspěšně utržený předmět, nebo poškozený. Kvalitu navíc ovlivňuje také počasí a denní doba, ve které konkrétní druh plodiny sbíráte, což mi rovněž přijde jako vynikající nápad, skvěle zapadající do konceptu Pandory.
V souvislosti se sběrem a lovem je důležité zmínit ještě používání smyslů vašeho hrdiny. Jedná se o režim, který můžete dobře znát také z jiných her, například ze Zaklínače. Váš pohled do prostoru se při jeho použití změní a do vaší pozornosti se pak dostávají zvýrazněné předměty kolem vás. Tahle funkce je klíčová zejména pro to, abyste byli schopni předem určit, jakou kvalitu má materiál či surovina obsažená v prohlíženém objektu. Pokud tedy chcete sbírat pouze ty nejlepší, zlaté produkty, nemusíte se zdržovat jejich zdoláváním a následnou kontrolou v inventáři. V režimu soustředění rovnou vidíte, co a v jaké kvalitě můžete ze zaměřeného květu, plodu či zvířete vyextrahovat. Je to skvěle fungující mechanismus, který mi udělal opravdu radost a bezesporu potěší všechny vášnivé herní sběrače!
Význam kritického zásahu do zranitelného místa protivníka funguje stejně efektivně jak na zvířata, tak na lidské protivníky. Když bojujete proti AMP, snažte se proto mířit na oblasti zvýrazněné v režimu soustředění žlutou barvou. To způsobí mnohem větší škody, často dokonce fatální. Opět jde o známý prvek, který i zde našel to nejlepší využití a proto se nezlobím na Ubisoft, že čerpají inspiraci ze svých předchozích titulů, kde podobné mechanismy plní svůj účel v podstatě stejně dobře. Jakékoliv výtky, že se vývojáři vykrádají, nebo jsou v tomto směru málo originální, považuji za irelevantní. Za mě je totiž jedině dobře, že se nebojí používat osvědčené metody, jak hráče zaujmout. A pokud vás to už po nějakém čase nezaujme tolik jako u prvních dílů Far Cry či série Assassins Creed, je to pouze váš problém. Já od Ubisoftu, upřímně, nic jiného ani nečekal, takže pokud si někdo myslel, že nová hra od tohoto studia přinese úplně novou hratelnost, byl extrémně naivní.
Co se týká lidských nepřátel, máme tu v zásadě jen tři kategorie lidské hrozby – pozemní vojáky, AMP a vzdušnou techniku. V tomto případě asi rozumím výtkám některých recenzentů, že je to trochu málo, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že Avatar: Frontiers of Pandora vychází z nějaké předlohy, kterou není možné, zejména z licenčních důvodů, nějak výrazně měnit. Navíc to v kontextu samotného příběhu, ve kterém si lidé snaží podmanit jiný druh, dává smysl. Ostatně příroda Pandory nabízí svoji divokou stránku a zvířecích nepřátel je bezpochyby také celkem dost. Ano, jednotky by mohly být trochu více variabilní, ale pořád by to byla ta samá písnička, jen v trochu jiných barvách. Nemám proto problém smířit se s tím, že hra drží jistou věrohodnost k filmům minulým a pravděpodobně i těm budoucím, přestože tím v očích některých hráčů údajně utrpěla hratelnost. Já ctím předlohu a rozhodně nijak netrpím.
Příběhová náplň hry je srovnatelná s kvalitami filmového Avatara, ať už si o něm myslíte cokoliv. Nějaká kvalitní zápletka a propracovaný děj sem zkrátka nepatří, takže mě hlavní příběhové mise nepohoršily, ale pravda, ani příliš nenadchly. Nepřítomnost klasické americké, pompezní love story tu sice není na škodu, ale možná by trochu té romantiky neurazilo a samotné hře by to mohlo prospět. Takhle na příběh Avatara: Frontiers of Pandora zapomenu zřejmě stejně rychle, jako na čištění nepřátelských základen, které je stále o tom samém – sabotovat příslušné prvky a dostat se bezpečně ven. A když budete stejně šikovní jako já a umožníte protivníkům čas od času spustit alarm, bude vaše drama výrazně dramatičtější.
Mapa hry je relativně velká a rozděluje se na tři větší a vizuálně odlišné regiony: již úvodem zmíněný Kinglor Forest, větrné Upper Plains a zalesněný Clouded Forest. Každá oblast je domovem jednoho klanu Navi, kterému se snažíte pomoci, aby zase bylo pomoženo vám. Zvyšujete náklonnost, řešíte jejich problémy a potkáváte většinou charakterově málo výrazné postavy. Pohyb po mapě je možný za pomoci rychlého cestování nejen do hlavního tábora těchto klanů, ale také do některých dříve navštívených míst. Ve hře si můžete také osedlat svého ikrana a užít si tak nádherný pocit z létání na tomto, draka připomínajícím, tvorovi.
Avatar: Frontiers of Pandora je titul, který mě krátkodobě opravdu bavil, ale z hlediska dlouhodobějšího hraní moc smysl nedává a jsem rád, že mě napadlo využít měsíční členství herní knihovny Ubisoft+ a hru jsem tak nemusel kupovat. Za třetinovou cenu jsem si tedy mohl dopřát herní zážitek, který se od Ubisoftu dal čekat, ale do virtuální Pandory se vrátím pouze tehdy, až si zase užiju filmového Avatara a bude mi po tomto světě smutno. Atmosféra je to jediné, co se mi z paměti jen tak neztratí. Vše ostatní odnese čas a mnohem zajímavější hry, na které se chystám.
Naše screeny ze hry najdete zde!
Zdroj: vlastní Foto: Ubisoft
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
