Tohle opravdu není žádná sranda. Já nějak zapomínám, že rodiče mi stárnou před očima a přibývají nejen bílé vlasy, ale také pomalejší reakce, myšlení a zhoršená paměť. Zkrátka všechno to, co když vidíte ve filmu, nebo u někoho cizího, tak se tomu buď smějete, nebo si říkáte: hlavně, abych to nemusel zažít já.
Už je to tady. Zapomínám, že se k rodičům musím chovat jinak. Být trpělivější, tolerantnější a celkově vnímavější. Není to zatím žádná velká katastrofa – ještě pořád si pamatují kdo jsou, kdo jsem, kde bydlí. Všechno je zdánlivě v normálu, ale vytratila se jakási bystrost a pohotovost ve chvíli, kdy se o něčem bavíme a něco řešíme. Všímám si, že některé otázky zaznívají vícekrát a přestože bych neměl, jsem podrážděný, když na ně musím vícekrát odpovídat. V tu chvíli si neuvědomím, že za to může jejich věk a měl bych na to brát ohled. Když mi to dojde, je mi strašně líto, že jsem nezvládl reagovat přiměřeně. Ale učím se a pokaždé si dávám stejný cíl – příště to zvládnout lépe!
Proč to není tak jednoduché? Nebyl jsem na tuhle situaci zvyklý, natož připravený. Naše rozhovory o čemkoliv vždycky měly smysl a např. pro tátu nebyl problém dávat si věci a informace do souvislostí. Teď musím ty souvislosti připomínat, zdůrazňovat, abychom zůstávali v kontextu. A tahle situace je pro mě nejen zvláštní a neobvyklá, ale především velmi smutná. Bojím se totiž, jak moc se tento stav může ještě zhoršit a co mě do budoucna vlastně čeká? Přestože není obtížené si to představit nebo odhadnout, raději se podobného uvažování rychle vzdávám a věnuji pozornost hlavně přítomnosti. Ta je vždycky nejdůležitější.
Zvykl jsem si proto rodiče doprovázet na důležité návštěvy k lékaři a pokud je to jen trochu možné, tak si najdu čas i na další společné chvíle. Když jsem byl malý, měli za mě odpovědnost a já cítím, že teď přichází čas, kdy to začíná být přesně naopak. Vnímám to jako přirozenou součást našeho vztahu a přestože jsem si nikdy neuměl ani představit, že bych svému intelektuálně zdatnému a vždycky velmi pohotovému tátovi musel něco připomínat, natož opakovaně vysvětlovat, musím teď v sobě najít sílu a trpělivost a snažit se o to co nejšetrněji. Bez zbytečných proslovů, že tohle už jsem přece říkal snad Xkrát, nebo že není možné, aby si tak jednoduchou věc někdo nemohl zapamatovat! Často mi to bohužel ujede, protože je nevidím jako osoby starší a v těchto věcech slabší, ale jako jejich původní verzi, která se mnou celý život byla. Jenomže život se mění a člověk na to musí adekvátně reagovat.
Zapomínám, že rodiče stárnou a to je můj problém, který se učím zvládat každý den. Problém, nad kterým totiž nemůžete jednoduše zavřít oči, nebo ho snad ignorovat a raději neřešit. Musíte se s ním naučit žít a zároveň se z toho příliš nezbláznit. Zkusit v sobě najít pochopení a velkou míru shovívavosti, ale hlavně se toho tolik nebát. Jsou situace, které k našemu životu zkrátka patří a my se s nimi nějak musíme vypořádat, bez ohledu na naše pocity.
Neměl bych proto zapomínat, že rodiče stárnou. Neměl.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com