Tuhle jsem zase skuhral. Byl jsem tak na dně, že jsem málem proskuhral celý večer. Nic se mi nedařilo, nic jsem nestíhal a k tomu všemu na mě začaly doléhat chmury o tom, jak zestárnu a umřu sám. Bez rodiny, bez přátel, bez pocitu, že to všechno za něco stálo. Když má člověk slabou chvilku, dostaví se nejrůznější myšlenky, od kterých mě dříve, alespoň částečně, osvobodil alkohol. Jenomže teď, kdy jsem už několik let „čistý“, se musím osvobozovat jinak.
Obvykle mi pomůže klavír a většinou se z té blbé nálady nějak „vyhraju“. Improvizace je z hlediska autorské tvorby rovněž osvobozující zážitek a tak začnu skuhrat v tónech a zvucích, které rezonují s tím, co mám v hlavě. A když se náhodou stane, že je z toho nakonec melodie, mám bod! Zúročil jsem i tenhle neveselý okamžik! Dobře mi tak. Pokud se pak k této melodii časem vrátím, znamená to, že bych měl na skladbě dál pracovat a přinejmenším ji zaznamenat. A to je jeden z mých tvůrčích procesů, který mě ze skuhrání postupně vyléčí. Co když ale klavír nezabere? I takové dny jsou!
Pokud mi nepomůže hudební nástroj, mám v zásobě ještě pobyt v přírodě. Procházka v lese, nebo jen na naší zahradě, je v mém případě také důležitým ozdravným nástrojem. Snažím se jen pozorovat okolí a vnímat všechny ty živáčky kolem sebe. Jejich život prostě jen plyne, aniž by nad ním přemýšleli a dělali z něčeho vědu. Prostě si „jen“ existují. Brouci, mravenci, čměláci, včely i vosy, ptáci nejrůznějších druhů se svými nádhernými zvučnými projevy. Jak to, že člověk také nemůže „jen“ existovat a řadu věcí si vědomě či nevědomě komplikuje? Čím to, že neumím jen tak bezstarostně plynout a být permanentně šťastný? Proč musím, sakra pes a himlhergot, čas od času skuhrat?!
Obávám se, že by mi hodně lidí řeklo, jak to skuhrání k životu vlastně patří a já bych se s tím měl zkrátka smířit. Díky, tohle mě určitě naučí cítit se lépe! Jistě existují i názory, že skuhrání je nezbytné k tomu, abychom mohli lépe vnímat svoji přítomnost a možná si leccos uvědomit. Že je to nejenom v pořádku, ale dokonce ještě nezbytné pro náš vývoj! Nejsou to ale nakonec jenom alibistické žvásty těch, kteří neumí žít svůj život bez skuhrání? Není nakonec možné skutečně se naučit cítit lépe?
Indický jezuita Anthony de Mello napsal mimořádně krásnou, útlou knížku Čirá radost, kde jsem našel, alespoň pro své vlastní nitro, uspokojivou odpověď. Největšími příklady pro znovuobjevení krásy života a pochopení jeho smyslu, jsou pro de Mella Buddha a Ježíš. Nejsem žádný náboženský fanatik, přestože jsem v mládí hodně času pro-óóó-moval a promeditoval, abych se na stará kolena naučil také Zdrávas Maria. Experimentoval jsem s duchovními silami víc, než kardinál Duka s kadidlem. To mi věřte! Čirá radost mi nabídla v podstatě shrnutí všech poznatků, které jsem díky svému experimentování získal.
Naučit se cítit lépe je opravdu možné! Je potřeba si uvědomit, že jsme se narodili šťastní a že za problém „jen“ označujeme cokoliv, co nás znepokojuje. Ale problém není v životě, ani ve světě, nebo v jiných lidech. Problémy jsou jen naší konstrukcí. Tak prosté to je! Ve své podstatě totiž nic nemá tu moc, aby nás to vyvedlo z míry. Jde o náš postoj. O naše rozhodnutí, jak věci budeme vnímat. Nic a nikdo tedy nemusí být příčinou našeho skuhrání. Ani my sami.
Netvrdím, že po přečtení Čiré radosti jsem neustále radostný! Jen si dovolím tvrdit, že už tolik nepropadám panice a méně skuhrám. Když Buddha mluvil o vysvobození ze sansáry, kladl důraz na zbavení se připoutanosti, protože právě připoutanost k předmětům, lidem, ale i k životu samotnému, nás může ochromit strachem, bolestí, lítostí a všemi dalšími emocemi, které vyplývají z tužeb a jejich nedostatečného či vyloženě žádného naplnění.
Naučit se cítit lépe je tedy o tom, naučit se přestat bojovat s tím, co označujeme za „problém“. Nastavme proto své prožitky konečně na šťastné, protože každé rozrušení je pouze v nás, nikoliv ve skutečnosti! Kdyby nebylo lidské mysli, nebyly by žádné problémy.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com, AI DALL-E
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
