Podělit se

V jednom ze svých videí se doktorand Dolák, kterého na YouTube nepravidelně pozoruji, zmínil o přirozenosti lidské samoty. O tom, že není za každou cenu nutné pospíchat do náruče vzájemného porozumění a hledat ty pravé přátele, ty pravé partnery, ty pravé lidi okolo sebe. Taková snaha jen svědčí o naší iluzi, která se v nás dlouhodobě živila z dojmů, zprostředkovaných celou řadou jiných příběhů, než je ten náš vlastní. Příběhů filmových, televizních, knižních a lidových pohádek o tom, kterak Honza nakonec v zakleté princezně druhou polovičku sebe sama našel.

Teorie o tom, že není žádná “druhá polovička” je snadno přijímána těmi, kteří si v životě vyzkoušeli několik neúspěšných vztahů, aby nakonec zůstali sami, ale hůře akceptována těmi, kteří mají dojem, že toho ideálního partnera konečně našli. Důležité ale není, kdo je více či méně naivní ve své představě o partnerství, ale samotný pocit, který ze svého úsudku máme. Pokud někomu nevadí samota a je tak dlouhodobě šťastný, proč mu nutit někoho, kdo by jeho pocit spokojenosti kazil? A jestliže je někdo šťastně zadaný, proč se trápit obavami, že všechno je pomíjivé, včetně toho krásného a hebkého.

Potřeba samoty je tedy něco, co můžeme brát nejen jako individuální rozhodnutí, ale přirozenou součást naší osobnosti a lidství. Máme sice touhu milovat a být milováni, ale co s tím, když se to v našem životě zúží pouze na domácí mazlíčky a akvarijní rybičky. Ne, akvárko zatím nemám, je na mě příliš mokré. Potřeba lásky přeci není pouze záležitost partnerských vztahů, ale může zahrnovat prakticky cokoliv, nás samotné nevyjímaje! Doktorand Dolák upozorňuje, že ne každý je na mezilidské vztahy stavěný a sám se často ukazuje ve společnosti koček domácích. Jeho myšlenky proudí mým, momentálně osamělým, směrem a bojím se, že má zřejmě v něčem pravdu. Svoji pravdu, mám naštěstí ještě potřebu dodat.

Ale také mám díky jeho video uvažování potřebu přemýšlet o mezilidských záležitostech více, než kdy jindy, a za to Ti, doktorande Doláku, patří velké poděkování, až se má hlava k zemi sklání. Do mého přemýšlení zamotal se totiž Pavel na pouti. Osoba jdoucí již několik měsíců ze Středních Čech až do Španělska, kde se zřejmě definitivně promění ve svatého Jakuba. Svatojakubská pouť je totiž konečným řešením Pavlovy duševní krize, kterou nastartovalo osobní vyhoření a touha zkusit si konečně jít vlastní cestou. Až do Santiaga de Compostela. Až za hranici svých bot a komfortu. Pavel mě totiž průběžně zásobuje fotkami ze svého putování a já si uvědomil, jak samozřejmá a velká je potřeba nás všech – podělit se!

Jsem proto přesvědčen, že nutkání sdílet své dojmy, zážitky a životní události je pro naše štěstí stejně důležité, jako touha po lásce a svědčí to o přirozené potřebě kontaktu s druhými lidmi. Doktorand Dolák potřebu kontaktu nepopírá, už jen samotnou existencí svého YouTube kanálu demonstruje svoji vlastní míru odhodlanosti sdílet myšlenky a názory s diváky. A tento způsob kontaktu a komunikace mu bezesporu přináší velké uspokojení, jinak by s náruživým natáčením videí brzy přestal. Takže ano, samota a odloučení od civilizace, od lidí, je něco, s čím se samozřejmě můžeme vyrovnat a s čím lze žít, klidně i celý život. Ale je pak takový život plnohodnotný a především šťastný? Myslím, že šťastný být může, ale rozhodně by byl šťastnější, kdyby se, alespoň čas od času, sdílel s někým dalším.

Podělit se. Vzpomínám, kolikrát jsem se potřeboval někomu svěřit a jak mi naslouchání rodičů, kamaráda či kamarádky, partnerky či kolegů v práci, pokaždé zmírnilo tíhu špatného prožitku a naopak posílilo radost z něčeho příjemného. Když mi Pavel pošle v průběhu dne novou fotku z nějakého úžasného místa kdesi v cizině, ne vždy na to mám náladu, protože zrovna dělám něco “vážně” důležitého. Ale pak si velmi rychle uvědomím, že je to opravdu výjimečná věc, když se mnou chce někdo sdílet svůj momentální stav, bod v čase svého života, kde se právě nachází. Je to vzácná příležitost podívat se na svět jinýma očima a na chvilku se přestat zaobírat tím, co zajímá zrovna mě.

Neztrácejme proto, ať už záměrně nebo vlivem okolností, schopnost podělit se, ale ani vůli naslouchat a přijímat radosti i strasti ostatních. Buďme rádi, že si nás k tomuto účelu vybrali a dopřejme si vzájemně radost ze společného bytí, které v žádném případě není jednoduché. Na to břímě však nemusíme být sami, pokud nechceme. Stačí se podělit. Podělit o cokoliv chceme. Snad jsem se teď i já s vámi dostatečně podělil o své pocity a snad to nebylo naposledy, co jste je dočetli nebo doposlouchali až do konce.

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. Celkem hlasů: 3

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář