Zpomalil jsem. Je to takové období Louise Armstronga a jeho úžasných hitů, se kterými jsem konečně ještě pomalejší. Konečně! Byl jsem tak dlouho v hektickém a bláznivém rytmu všech činností, které bylo potřeba vykonat, až jsem se přistihl, že nedokážu zastavit. Jen občas jsem zkoušel přibrzdit, ale setrvačností jsem se stejně kutálel nezadržitelně vpřed. Jakoby se celé mé tělo uvnitř tou rychlostí nebezpečně chvělo, jakoby se uvnitř mě samotného tisíce čertů rojilo!

Chodil jsem – rychle. Vařil jsem kafe – rychle. Jedl jsem – rychle. Kálel jsem – rychle. Telefonoval jsem – rychle. Psal emaily – rychle. Četl jsem – rychle. Přemýšlel jsem – rychle. Jen v autě jsem to raději moc nepřeháněl a jezdil – snad trochu neobvykle. Pálil jsem svíčky – rychle. Modlil se – rychle. Těšil se – rychle. Litoval se – rychle. Kroutil jsem hlavou – rychle. A když jsem šel spát, vstával jsem – rychle.