Kniha Co svému terapeutovi neříkám americké psychoterapeutky Michelle M. May propojuje příběh terapeutky se zkušenostmi jejích klientů Emmy a Waltera. V centru vyprávění nestojí vědomé lži, ale věci, které lidé nedokážou vyslovit, protože si je sami plně neuvědomují. Skryté obavy pak mohou vystupovat na povrch prostřednictvím úzkosti, tělesných reakcí nebo obranných mechanismů.
Autorka vychází z představy, že některé obrany vznikají už v dětství. Pokud okolí nepřijímalo hněv, smutek či zranitelnost, dítě se mohlo naučit tyto emoce potlačovat, aby si zachovalo blízkost pečujících osob. To, co kdysi pomáhalo zvládnout obtížné prostředí, však může v dospělosti přispívat k osamělosti, psychickému napětí i psychosomatickým potížím.
Postavy knihy ukazují různé podoby tohoto zápasu. Walter dlouhodobě tlumí úzkost marihuanou, zatímco Emma se snaží působit jako bezproblémová žena, přestože její tělo vysílá opačné signály. Oba příběhy spojuje touha být skutečně spatřen a zároveň strach z citové blízkosti.
May do vyprávění zapojuje principy intenzivní krátkodobé dynamické psychoterapie, známé pod zkratkou ISTDP. Terapeut při ní nesleduje pouze obsah klientových slov, ale také tělesné projevy, obranné reakce a skryté emoce. Součástí práce může být pojmenování úzkosti, upozornění na obranný mechanismus i vědomé mlčení ve chvíli, kdy je potřeba dát prostor tomu, co se teprve vynořuje.
Kniha současně narušuje představu terapeuta jako emočně nedotknutelného pozorovatele. Autorka otevírá také vlastní zkušenost s traumatem a rolí klientky, čímž připomíná, že terapeutický vztah vzniká mezi dvěma lidmi. Důležité sdělení pak přesahuje samotný příběh: v terapii někdy nejvíce vypovídá právě to, co člověk nedokáže říct přímo.
Zdroj: nakladatelství Portál, vlastní Foto: nakladatelství Portál, GPT 5.6