Já jsem byl vždycky strašný úzkostlivec. Už když mě posadili do první třídy, tak jsem ustavičně brečel, protože jsem cítil, že tohle prostředí, kde je nás nacpaných tolik, pro mě není a nikdy nebude přirozené. Navíc jsem byl nucen navazovat první sociální vazby a družit se s ostatními, což mi nejde doteď. Měl jsem úzkost každé ráno, když jsem se posadil do lavice a Radka Vlková, sedící vedle mě, otevřela penál. Měl jsem úzkost, když učitelka začala lít vědomosti do našich hlav a stejně jako Radka, jsem i já měl strach ze zkoušení u tabule. Stojíte před celou třídou na tom blbým stupínku a máte předvádět, které vědomosti vám utkvěly a které zůstaly bezpečně v sešitě. Něco takového považuji za čirou potupu, která jen prohlubovala moji úzkost z veřejného vystupování. 

Někteří učitelé mají navíc ve zvyku na vaše nedostatky upozorňovat nejen vás, ale také ostatní spolužáky, aby si mohli všichni dobře zapamatovat, kam patříte a jaký je váš potenciál. „No, jak to, že si to nepamatuješ?! Vždyť jsme to probírali minule! Ty jsi mi ale pěkná ostuda!“ Když se na vás takhle křičí přede svědky, můžete být rádi, že z toho máte jenom úzkost. Radka občas padala do neutišitelných nářků a vyjímečně i do mdlob. Ačkoliv to bylo jen dvakrát o tělocvik a mám pocit, že v tom sehrál významnou roli Himlíkův šťouchanec u švédské bedny.