Přibližně před měsícem jsem napsal článek, který se jmenuje „Být tady“. Jeho prostřednictvím jsem se pokusil popsat něco, o čem se mi nepíše snadno. Své vlastní neporozumění životu, hledání jeho smyslu a také chvíle, kdy je pro mě nesmírně obtížné cítit se v něm dobře. Přestože je článek již nějakou dobu hotový, dodnes jsem jej nezveřejnil. Je totiž natolik osobní, že si stále nejsem jistý, zda chci své nejintimnější myšlenky sdílet s ostatními. A přiznávám, že mě některé z nich dokonce trochu děsí. Zejména ta, ve které připouštím, že bych si někdy přál mít svůj život už za sebou. Ne proto, že bych znal odpověď na otázku, co následuje potom, ale protože je pro mě občas tak náročné zvládat vlastní úzkosti, strachy a vnitřní nejistotu, že v takových chvílích přestávám rozumět tomu, proč vlastně žiju.
Jenže od chvíle, kdy jsem tento článek napsal, se něco změnilo. Nikoliv můj život jako takový, ale způsob, jakým jsem o něm začal přemýšlet. A paradoxně za to vděčím mladé ženě, která už mezi námi není.
Jmenovala se Claire Wineland. Byla to americká dívka, která od narození trpěla cystickou fibrózou, závažným genetickým onemocněním postihujícím především plíce. O svém životě, nemoci, každodenních obtížích i vlastních pocitech otevřeně hovořila prostřednictvím videí na YouTube. V roce 2018, ve svých pouhých 21 letech, zemřela po komplikacích souvisejících s transplantací obou plic. Na její videa jsem narazil teprve nedávno a přiznávám, že mě zasáhla mnohem silněji, než bych očekával. Nejen tím, čím vším si musela během svého krátkého života projít, ale především způsobem, jakým dokázala o životě přemýšlet.
Claire totiž věděla něco, co si většina z nás v běžném životě příliš nepřipouští. Věděla, že její čas na tomto světě může být podstatně kratší než čas ostatních. Přesto z jejích slov a vystupování vyzařovala obrovská chuť žít. Dokázala mluvit o těžké nemoci, bolesti i smrti s neobyčejnou otevřeností, nadhledem a někdy dokonce humorem. Nesnažila se předstírat, že je její život jednoduchý nebo spravedlivý. Přesto v něm nacházela hodnotu. A právě v tom spočívalo něco, co mě přimělo zamyslet se nad vlastním životem úplně jinak.
Zatímco já jsem ve svém článku přemýšlel o tom, jaké by to bylo mít život už za sebou, sledoval jsem člověka, který by si tolik přál mít ho ještě před sebou. Tenhle kontrast mě zasáhl. Najednou jsem si začal uvědomovat, jak samozřejmě někdy přijímám něco, co samozřejmé vůbec není. Každé další ráno, další den, další příležitost něco zažít, poznat nebo změnit. Vždyť já vlastně nevím, kolik takových příležitostí ještě dostanu. Nikdo z nás to neví. Jen někteří lidé jsou s touto skutečností konfrontováni mnohem dříve a mnohem bolestněji než ostatní.
Při sledování jejích videí jsem se dokonce v určité chvíli zastyděl. Za své vlastní stížnosti, za chvíle, kdy se nechávám pohltit úzkostí, i za to, jak snadno někdy zapomínám na všechno dobré, co v životě mám. Vždyť kolik lidí by si možná přálo mít právě ty možnosti, které já někdy nedokážu ocenit? Kolik z nich by vyměnilo své zdravotní problémy za obyčejné každodenní starosti, které mně občas připadají téměř nepřekonatelné? A jak bych asi o svém životě přemýšlel já, kdyby mi někdo oznámil, že mi z něj zbývá už jen několik měsíců?
Současně ale nechci tvrdit, že jsou mé úzkosti nebo trápení bezvýznamné. Nejsou. Každý z nás prožívá své vlastní těžkosti a není správné je poměřovat s utrpením druhých. Člověk se přece nemůže jednoduše rozhodnout, že od zítřka už nebude mít strach, nebude smutný a všechno začne vnímat pozitivně. Kéž by to bylo tak snadné! Jenže právě setkání s příběhem Claire mi připomnělo, že moje současné pocity nemusejí představovat neměnnou podobu celého mého života. Že to, co dnes vnímám jako nepřekonatelnou překážku, může jednou vypadat úplně jinak. A že i když se mi zrovna nedaří nacházet důvody k radosti, neznamená to, že žádné neexistují.
Začal jsem také přemýšlet nad tím, zda není moje hledání smyslu života vlastně zbytečně komplikované. Možná od něj očekávám příliš mnoho. Možná se snažím najít nějakou velkou odpověď, která mi jednou provždy vysvětlí, proč jsem tady a co bych měl se svým časem udělat. Jenže co když žádná taková univerzální odpověď neexistuje? Co když smysl života nemusí spočívat v neustálém hledání vlastního štěstí, ale třeba i v něčem mnohem obyčejnějším? V tom, že svůj čas využijeme způsobem, který má nějakou hodnotu. Ať už pro nás samotné, nebo pro ostatní.
Vždyť i když zrovna nedokážu udělat šťastným sám sebe, pořád mohu být prospěšný někomu jinému. Mohu někomu pomoci, něco vytvořit, předat zkušenost, někoho vyslechnout, povzbudit nebo mu prostě jen zpříjemnit den. Nemusí jít o žádné mimořádné činy, které změní svět. Možná úplně stačí změnit alespoň malý kousek světa někoho druhého. A právě tím může získávat hodnotu i můj vlastní život. Ostatně Claire toho byla nádherným příkladem. Přestože sama bojovala s vážnou nemocí, dokázala svou otevřeností a prostřednictvím vlastní nadace pomáhat ostatním. A její slova dokážou oslovovat lidi i mnoho let po její smrti. Včetně mě.
Nechci tím ale říct, že člověk musí být za každou cenu užitečný, aby měl jeho život smysl. Ani že si musí právo na vlastní existenci něčím zasloužit. Možná je důležité právě tohle pochopit. Život má svou hodnotu i ve chvílích, kdy se nám nic nedaří, kdy nemáme sílu něco vytvářet nebo kdy prostě potřebujeme jen přečkat další náročný den. A někdy může být dostatečným důvodem k radosti i zdánlivá maličkost, kterou bychom za jiných okolností bez povšimnutí přešli.
Nevím, jestli se mi někdy podaří úplně porozumět vlastnímu životu. Nevím ani to, jestli se zbavím všech svých úzkostí a strachů, které mě někdy připravují o schopnost prožívat přítomnost tak, jak bych si přál. A nechci předstírat, že se po zhlédnutí několika videí všechno zázračně změnilo. To určitě ne. Pořád jsem to já, se svými slabostmi, pochybnostmi i dny, kdy mi svět připadá mnohem složitější, než bych si přál. Rozdíl je ale v tom, že si dnes o něco více uvědomuji, jak vzácná je samotná možnost tady být. A jak velká škoda by byla promarnit ji jen proto, že zrovna nedokážu vidět její smysl.
Možná právě proto jsem svůj původní článek „Být tady“ dosud nezveřejnil. Když se k němu dnes vracím, uvědomuji si, že zachycuje pouze jednu část mého vnitřního světa. Tu, ve které převládá únava, nejistota a neporozumění. Jenže existuje i druhá část. Ta, která dokáže obdivovat krásu života, vážit si druhých lidí, hledat nové možnosti a uvědomovat si, že čas, který máme, není samozřejmostí. A bylo by nespravedlivé vůči mně samotnému, kdybych nechal zaznít jen jednu z těchto dvou podob svého přemýšlení.
Nevím, jestli Claire Wineland někdy mohla tušit, kolika lidem její slova pomohou. A už vůbec nemohla vědět, že o mnoho let později přiměje jednoho člověka v České republice znovu přemýšlet o hodnotě vlastního života. Přesto se to stalo. A já za to cítím obrovskou vděčnost.
Možná totiž nemusím vždycky vědět, proč jsem tady. Možná se stačí snažit, aby čas, který tady mám, nebyl promarněný. A především nezapomínat, že dokud jsem tady, pořád ještě mohu něco změnit.
A možná je právě tohle odpověď, kterou jsem před měsícem tolik hledal.
Zdroj: vlastní Foto: Claire Wineland během návštěvy americké pobřežní stráže na Aljašce v říjnu 2010. Foto: Walter Shinn / U.S. Coast Guard, Public Domain