Problém tradiční základní školy, kterou jsem měl kdysi dávno tu povinnost navštěvovat, spočíval v tom, že děti, které prokazatelně pobývaly na vesnici, nenaučila to nejzákladnější – chytat slepice. Přitom by stačilo tak málo: zařadit Slepicochyt mezi Češtinu a Tělocvik. Kdybychom se totiž intenzivně věnovali Slepicochytu, nebyl bych za blbce ve chvíli, kdy si k nám udělala výlet sousedovic černá slípka, uprchnuvší z otřesných podmínek drůbežího lágru a já se ji pokusil odchytit.
Sousedka se před pár lety nadchla pro chov kachen, křepelek a slepic. S vidinou zisku z vajíček a masa jala se na své, kdysi zelené, zahrádce vybudovat menší chovnou drátěnku, do které tyto ptáky umístila, aby se pak následně, s pomocí umělé inteligence, pokusila rozjet nelítostný drůbeží business. Business, který tu a tam přinesl nějakou tu korunu do sousedčina rodinného rozpočtu, ale mnohem více starostí jejímu nejbližšímu okolí a hlavně nedůstojné životní podmínky pro opeřené obyvatele tohoto malého drůbežího impéria, kteří si patrně představovali život na venkově poněkud jinak.
Jako první se před pár dny rozhodla jednat právě Blacky: malá, vyhublá slepice, které ještě zůstalo trochu toho černého peří a zřejmě také poslední zbytky odvahy, s níž se rozhodla vzít svůj osud do vlastních zkroucených pařátků a požádat o politický azyl na naší zahradě. Díky tomu, že sousedka již dříve rezignovala na zastřihování křídel svých zaměstnanců, stačil jí k překonání zdi jen pořádný rozběh a mohutné mávání křídly, načež se ocitla v ráji. Alespoň do chvíle, než jsem ji zaregistroval já. To už měla úspěšně rozhrabané naše okrasné záhonky a několik dekorativních prvků upravených k obrazu svému.
Na takové objekty zkrátka nebyla Blacky zvyklá a já rozumím jejímu překvapení i nově objevenému zájmu o problematiku zahradní architektury. V této obdivuhodné snaze vytvořit si zázemí pro další rozvoj svého uměleckého nadání jsem ji však bohužel podporovat nemohl. Tady se moje láska k přírodě a zvířatům začala velmi rychle proměňovat v nepochopitelně velkou míru nevraživosti vůči této drobné opeřené bytosti, která si zjevně spletla právo na politický azyl s neomezeným právem zasahovat do soukromého vlastnictví. Blacky mě vyloženě nasrala.
A právě v této chvíli jsem doplatil na mizerné vzdělání ze základní školy, protože to, co následovalo rozhodně nebyl žádný slepicochyt, ale pravá a nefalšovaná honička za někým, kdo byl, je a bude vždycky rychlejší než já. Za někým, kdo si nepřeje být jakkoliv zahnán do kouta, natož vrácen do lágru.
„Přestaňte ji honit! Nalákejte ji na jídlo. Pomalu ji nasměrujte do rohu. Použijte velkou osušku nebo lehkou deku. Uchopte ji kolem těla, přidržte křídla u boků a podepřete zespodu,“ křičeli přihlížející jeden přes druhého s mobilem a ChatGPT v ruce, ale já ji potřeboval neprodleně dopadnout a ještě ten den vrátit do drátěnky! Blacky byla čím dál rychlejší a mě už k večeru docházely síly.
V jednu chvíli se naštěstí stal zázrak! Blacky vyvinula takovou rychlost, která jí umožnila opět vystartovat do výšky a překonat další plot, přestože v opačném směru, než by si všichni a zejména pak naše sousedka přáli. Jsem přesvědčený, že Blacky naprosto přesně věděla, kterým směrem letí. A když přestala být součástí naší zahrady, začal jsem jí opět držet palce, fandit, mít ji dokonce rád a doufat, že tam, kde skončila, najde nový a lepší začátek. Začátek bez drátěnky, bez sousedky – nový domov. Svobodná a šťastná Blacky. Až na věky, amen.
Zdroj: vlastní Foto: GPT 5.6, vlastní