Byl jsem téměř šest let sám. To je fakt dlouho. To se pak začnete sami sebe ptát, jestli má cenu ještě někoho hledat, nebo si radši zvyknout? To se pak můžete lehce zbláznit a chopit se hned první příležitosti, která se vám naskytne, mít s někým vztah. Tehdy jsem nebyl ani trochu příčetný a blouznil o nekonečné samotě až do stáří. Ujal jsem se proto role partnera, abych nepromarnil svoji poslední šanci na, alespoň trochu, rodinný život. Jenomže ty dva roky, které následovaly, rozhodně nebyly ani trochu životem a už vůbec ne rodinným. 

Nebylo fér, že jsem dopustil, aby se tak stalo. To bylo zřejmě součástí mé důležité životní lekce - naučit se, že některé věci u partnerky zkrátka nepřekonám a bylo by potřeba si to vyjasnit hned na začátku. Měl jsem v sobě především najít odvahu sdílet určité pocity a zároveň přiznat, že tenhle vztah zřejmě nebude fungovat. A to „zřejmě“ je zase jen zbabělost schovaná za pocit milosrdenství. Místo toho jsem hrál na schovávanou a čekal, že se to nějak vyřeší samo. Vždycky se všechno nakonec nějak vyřešilo samo. Jen to mělo často mnohem nepříjemnější následky, než kdybych začal konečně jednat, ani ne tak jako chlap, ale jako normální lidská bytost s pevným charakterem. Ženy to někdy zvládají mnohem lépe a dokážou se pochlapit tak, jako žádný chlap na světě.