Rodí se. A ne že ne. Jsou jich zástupy, ale většinou na sebe příliš neupozorňují. Nemají to totiž zapotřebí. Dělají to za ně jejich skutky a samotná přítomnost ve vašem okolí. Pokud jste beznadějným egocentrikem a ještě k tomu nemáte příliš velké sebevědomí, připadáte si vedle nich poněkud bezvýznamní, neschopní a celkově podřadní. Ale i když nemáte egocentrické sklony a vaše sebevědomí je v pořádku, cítíte v jejich blízkosti až nadpřirozenou dokonalost, která může z vašeho setkání udělat buď mimořádně příjemný okamžik, nebo nesnesitelnou chvíli! Takoví jsou precizní lidé. A přestože jich několik znám dokonce osobně, dnes bych rád napsal pár slov pouze o Mirce, které já nadpřirozeně říkám Mírka, s nadpřirozeně dlouhým í! 

Mírka se mnou chodila do hudební školy a stejně jako já se věnovala klavírní hře. Ale zatímco já jsem byl absolutní flink, Mírka byla poctivá žačka, která cvičila pravidelně a patrně i nad rámec doporučené doby. Oba jsme měli hudební sluch i talent, ale její cílevědomost a píle byla s mým pohrdáním pravidly a školní drezúrou nesrovnatelná. Mírka drezúru bezesporu milovala a tajně doufám, že svoji pečlivostí někdy překvapila i sama sebe. Klavírní výcvik proto brala nesmírně vážně a paní učitelka mi Mírku dávala vždycky za příklad! Díky tomu vyrobila z Mírky mého úhlavního nepřítele, který byl vždy připraven sáhnout do klapek a nástroj bezchybně rozeznít. Už tehdy, v hudební škole, byla Mírka precizní dítě, kvůli kterému museli talentovaní lajdáci jako já trpět, neboť se jim vždy připomínalo, jak úspěšní by mohli být, kdyby byli jako Mírka. Stejně houževnatí, stejně trpěliví, stejně precizní.