Dočetl jsem v těchto dnech 108 meditací od Eduarda Tomáše a Odkaz slunečnice Mikuláše Štefana. O té druhé už jsem krátce vyprávěl v našem posledním podcastu a možná vás napadlo, proč se vlastně orientuju na tento druh literatury? Chci totiž rozlousknout smysl života lidského dřív, než někam Putin shodí atomovku. Tedy upřímně doufám, že nikdo nic nikam házet nebude, ale žijeme ve světě, kde si nemůžeme být jisti vůbec ničím. Natož pak tím, že se ráno probudíme a prožijeme nový den. 

Opět mám tedy potřebu nám všem připomenout, že jedinou opravdovou jistotou je pomíjivost a to, že jednou vydechneme naposledy. Čím blíž je nám jakákoliv hrozba konce světa a tím pádem i našeho vlastního života, tím více doléhá vědomí pomíjivosti a konečnosti bytí i na ty nejzarytější popírače smrti. Kdybychom se smrti nebáli a naopak s ní vědomě počítali, nebudeme při každém výkřiku o válce tolik nervózní. Jasně, ještě je tu obava z toho, jak pomalý nebo rychlý ten konec bude? A co teprve strach z bolesti?! Bez lokální nebo celkové anesteze se jakákoliv bolest snáší špatně.