Tahle kniha je snad ta nejlepší, co jsem kdy četla. Nebo alespoň to nejoriginálnější a nejdivnější dílo za poslední dobu. A myslím to naprosto nejvlídněji, jak mohu. Po dlouhé době jsem se přistihla, že si musím knížku dávkovat, abych si ji mohla šetřit a nepřečetla jedním dechem. I tak jsem ji zhltla za dva dny. Trefila se přesně do mého vkusu – tematicky, formálně, dokonce i dobou, o které pojednává. Musím ale přiznat, že první a druhá část na mě působí jako dva nesourodé kusy. Zatímco ta úvodní je plná magie, tajemna a jinotajů, ta druhá je značně humorná a místy hraničí až s fraškou.
Děj se odehrává v zapadlém městečku zvaném Svatý Jiří, v němž každý má své originální křestní jméno motivované biblickými, literárními a mytologickými postavami, nedějí se tam žádné zločiny -nekrade se, nezabíjí. Lidé umí chodit suchou nohou po vodě, andělé je doprovázejí na jejich cestách a někdy sedí v kadibudce a promlouvají s humorem a láskou. Děti umějí interpretovat Bibli a sem tam přidají vlastní názor. Je počátek 20. století, období, které se označuje jako belle epoque. A tohle je pro mne vskutku přenádherná doba, kdy Evropa prožívala dlouhý čas relativního míru, šlo o dobu vědeckého a technického pokroku, ale hlavně rozkvětu kultury a umění. Rašila secese, impresionismus… A právě proto mě atmosféra románu okouzlila.
Ústředním tématem je milostný trojúhelník, jehož dva vrcholy shodou okolností tvoří dva bratři -Odysseus a Tomáš a jablkem sváru je dívka Julie, kterou Tomáš před třemi lety našel ztracenou a naprosto mimo sebe v lese. O Odysseovi se 15 let myslelo, že zemřel a ejhle, on se vrátil. Tak jistě, Julie by měla být vděčná svému zachránci-Tomášovi a milovat právě jeho, jenomže jak už to tak bývá, její srdce naprosto bezděčně bije pro znovunalezeného bratra.

Lidé si ve Svatém Jiří žijí klidně, v harmonii s přírodou, vědomi svých nadpřirozených schopností, které musí před okolním světem skrývat. Už ale i oni tuší, že do světa přichází technický pokrok, nejrůznější vynálezy, ale také kapitalismus. Podnikavá Julie nakoupí látky a módní francouzské časopisy a oblékne celou vesnici do nejmodernějších kousků oblečení. A do toho přijíždí inspektor Franz Ritter von Reichnitz na kontrolu obyvatelstva, jež si je vědomo nutnosti popírat své netypické dovednosti, aby nevzbudilo podezření. Tenhle moment mi asocioval Gogolova Revizora, ačkoli může jít o podobnost čistě náhodnou. Ovšem Mojžíš Krčmář, v jehož hospodě se Franz ubytuje, společně s Angelou Olszányiovou, dcerou notáře, jsou připraveni Franze zneškodnit a také znemožnit. Krčmář přidáváním lysohlávek do jídla, Angela svým půvabem a také schopností zcela napodobit jakékoliv písmo a změnit tak úřední záznamy. Takže nakonec vše dobře dopadne. Čeká nás také nejedna svatba.
Pokud vám má sumarizace nepřipadá jako slátanina a jste připraveni s autorem hrát tu hru, že tohle všechno se mohlo reálně stát a že sochy svatých s vámi mohou konverzovat, budete nadšeni tímto dílem, které bez nadsázky můžeme řadit k vrcholům magického realismu.
Co oceňuji ze všeho nejvíce, je Hlaučův vytříbený jazyk, humor, styl, dokonalá propracovanost jmen a místních názvů, absolutní nadhled. Naprosto dokonalá je všudypřítomná intertextualita, tedy odkazy a aluze na literární díla, postavy, biblické příběhy, historické události. A právě tato skutečnost činí tento román jedinečným. Drží vás to stále ve střehu a domnívám se, že při druhém čtení určitě rozklíčuji další narážky.
Ačkoli podtitul zní Rozpomínání na konec světa, žádný se tu nekoná. Jen obyvatelé v samém závěru ztratí své nadpřirozené schopnosti, ale berou to jako jasnou konsekvenci veškerého pokroku na přelomu století 19. a 20. Ničeho nelitují a hledí zářné budoucnosti přímo do očí. A čím více přemýšlím nad zdánlivou nesourodostí díla, všechno mi to s odstupem času do sebe začíná zapadat. Stejně jako do očí bijící nekompatibilita křestních jmen a příjmení vytváří v knize svébytnou harmonii, jeho dvě domněle neslučitelné části do sebe komplementárně zapadají. Vzniká dechberoucí celek, do nějž dokážou proniknout jen ti, co věří na zázraky a umí číst mezi řádky.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní, GPT 5.6

