Dík za to, pane Jardík!


Tak jsem se po hrozně dlouhé době rozhádal s člověkem, který mi byl po řadu let skvělým kamarádem a o kterém jsem si myslel, že už to tak zůstane nadosmrti. Podobné hovadiny by si ale člověk asi nikdy neměl říkat, protože nic není v životě stálé a neohrožené, kamaráčofty nevyjímaje! A tak se stalo, že jsem o jednu zkušenost bohatší a jednu knížku chudší. 

Podrobnosti nejsou podstatné a snad by se mi je nepovedlo překroutit ani do rádoby vtipného příběhu, přestože to možná z jiné perspektivy vtipné bylo. Ale získal jsem z celé události velmi cenné ponaučení. Člověk by si totiž neměl druhé příliš idealizovat a už vůbec by neměl ulpívat na jakémkoliv vztahu.

Není to o tom, abychom kamarádství přehodnotili pokaždé, když nám přestane přinášet radost, protože strasti k životu zkrátka patří. Jakmile však cítíme, že už je pro nás nějaký vztah vyloženě  toxický a druhá strana se ještě záměrně snaží situaci zhoršovat, aby vás ranila pokud možno co nejvíce, je trocha toho sobectví zcela na místě! Člověk by měl být ohleduplný také sám k sobě a tohle varování nepodcenit. 

V minulosti jsem podobné chování omlouval s tím, že každý má právo na “svůj” problém a já bych měl mít sílu to přijmout. Dnes jsem přesvědčený, že bych měl mít sílu to také odmítnout, což je mnohdy daleko složitější a bolestivější proces! A když nad tím budu ještě chvíli bloumat, tak mi dojde, že nikoliv “měl bych,” ale “musím” je vlastně správně. Takže když má váš kamarád radost, jak knihy, které jste mu půjčili, umístil do pouličních čtenářských budek, místo toho, aby vám je vrátil, vězte, že se nemůžete radovat s ním, jakkoliv vám ulpívání na věcech přijde malicherné a povrchní. Tenhle jediný konkrétní detail jsem vynechat nemohl. A ne, neudělal jsem dotyčnému nikdy nic podobného, abyste neměli pocit, že nemám smysl pro vendetu. 

Přesto všechno je pro mě mnohem bolestivější ztrátou něco jiného, než je knížka, byť nebyla zadarmo a peníze si netisknu. Hůř vnímám ztrátu vztahu, který se, zcela jistě nejen díky tomu, naprosto změnil. Ale lidé se mění a nikde není psáno, že se z pevného a upřímného kamarádství jednou nestane touha oprostit se od něčeho, co vás už jenom tíží. Ale i tohle je na životě krásné – ta jeho nevyzpytatelnost a smysl pro dobrodružství, zejména ve vztazích, které nás neustále ovlivňují (k tomu lepšímu i k tomu horšímu). 

Netvrdím, že se jednou nedokážu oprostit od starých jízlivostí a zdánlivých křivd, ale díky nim teď mohu lépe poznat, kde jsou mé vlastní hranice tolerance a jak moc si je umím prosadit. Nejen v okolí, ale zejména sám před sebou, protože všechno začíná v našem nitru. Tedy v hlavě. Hlavně. Dík za to, pane Jardík! 

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: / 5. Celkem hlasů:

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš