Ve svém okolí mám minimálně jednoho kamaráda, který má vážný problém s alkoholem. My ostatní jsme na tom o něco lépe, protože do sebe nelijeme tvrdej po flaškách. Snad proto jsem se k tomuto filmu vůbec dostal – ze zvědavosti, jak tuhle složitou problematiku režisér Dan Svátek uchopil.
Úsměvy smutných mužů vám příliš úsměvů na tváři nevyvolají. A to je dobře, protože téma alkoholové závislosti je opravdu velmi vážné. O to více, když si uvědomíme, jak je na tom Česká republika s konzumací alkoholu ve světovém měřítku. Češi zkrátka popíjejí při každé příležitosti, což dokládají také statistické údaje: vloni připadlo na jednoho obyvatele země skoro 14 a půl litru čistého alkoholu. Na celém světě více chlastají už jen Litevci a Moldavané.
David Švehlík, který ztvárnil hlavní roli spisovatele Josefa, divákům ukazuje, jak to dopadá, když vás alkohol naprosto ovládne a vysává z vašeho života poslední zbytky naděje. Naděje na návrat k rodině, zálibám i práci. Švehlíkův herecký výkon je opravdu dechberoucí a jistě to nebyla role jednoduchá.
Film má v sobě autobiografické prvky spisovatele Josefa Formánka, který se také podílel na scénáři a jehož stejnojmenná kniha se stala předlohou snímku. Úsměvy smutných mužů v knižní podobě jsem nečetl a abych se přiznal, filmový zážitek mi úplně stačil. Příběh byl možná ještě děsivější, než bych si uměl během čtení představit. Tedy, ona to zase nijak zvláštní dějová struktura nebyla. Ve filmu jde především o přiblížení emocionálních stavů, v kombinaci s děsivými okamžiky alkoholické psychózy.
Josef se v léčebně seznámí s nejrůznějšími osudy lidí, kteří mají stejný problém. Nejvíce se sblíží s Honzou (Ondřej Malý), bývalým reprezentantem v triatlonu, ale fascinován je také Milanem (Jaroslav Dušek), geniálním matematikem, který věří, že je vyslancem z vesmíru. Tady občas nějaký ten úsměv přijde, protože Dušek je zkrátka Dušek a jeho pojetí postavy Milana trochu připomíná jeho vlastní životní entuziasmus.
Je dobře, ze se našel prostor na odlehčení příběhu, nejen Duškem, ale také místy vtipnými dialogy pacientů léčebny. O tom, že sladká Margotka vyvolává nutkání se napít, není pochyb. Jakoby ty sliny s touhle čokoládou ten alkohol v puse přímo vyráběly! Překonat bažení, touhu se napít – to je oč tu běží. Spouštěčem může být zdánlivě neškodná událost, situace, prakticky cokoliv. Nejhorší chvíle proto nejsou ty, které vás potkají v léčebně, ale ta konfrontace s příležitostí se napít, když léčebnu opouštíte.
Úsměvy smutných mužů ukazují, že abstinující alkoholik nemá nikdy vyhráno a několikaměsíční léčba nebude účinná, bez našeho vnitřního odhodlání, které by mělo neustále podporovat také naše okolí. Úsměvy smutných mužů zároveň ukazují, jaké to je, když se díky pití dostaneme na hranici života a smrti a já jsem přesvědčený, že by rozhodně nebylo na škodu, kdyby se film objevil také ve školách. S alkoholem začínají děti už na základce, přitom odstrašujících případů mají kolem sebe nesrovnatelně méně, než inspirace, jak to skvěle chutná a jaká je s chlastem vlastně zábava.
Společenská tolerance pití alkoholu je v naší společnosti zakotvena tak moc, že se ničeho nebojíme a tohle “koření života” nevnímáme jako případné riziko, které se časem může změnit nejen ve velký problém, ale také boj o život. Osudy lidí v tomto filmu nejsou veselé a některé mají bohužel smutný konec. Autobiografická reálnost navíc dodává pocit skutečnosti a nutí k zamyšlení. Věrně popisuje životní etapu, se kterou se lidé normálně nechlubí a zároveň varuje, že sklouznout do tohoto světa nemusí být nic obtížného.
Filmy z prostředí podobného typu léčebny jsou důležité především tím, že nám zprostředkují zkušenost odvrácené strany našich radostí a stimulantů, které mohou vyvolávat různé druhy závislostí. Tahle karanténa od běžného života je děsivá, ale zároveň posledním a jediným východiskem, které mnoha lidem zbylo. A že se do léčení zpátky vrací jako z jara tažní ptáci? Ani to není nic neobvyklého! Já se k Úsměvům smutných mužů ovšem nevrátím, ale pokud vás můj článek příliš nevyděsil a snímek jste ještě neviděli, určitě doporučuji. Zejména těm, kteří rádi holdují alkoholu ve velké míře.
Film je v době publikování článku dostupný ve službě HBO GO.
Zdroj: vlastní Foto: Holiday films
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
