Ajgor. O jeho existenci jsem se dozvěděl v roce 2016, díky YouTube kanálu, který od roku 2009 provozuje pod svým občanským jménem Igor Vlahovič. Tehdy jsem se intenzivně zajímal o létání s drony a chtěl jsem vyzkoušet, jestli u téhle kratochvíle vydržím delší čas. Ajgorův kanál pro mě byl nejen velkou inspirací, ale především také nepostradatelným rádcem a průvodcem bezpilotního světa. Nadšení z tvorby pana Vlahoviče jsem v té době zmínil i v mém článku Syma X5C – dron do začátku a zároveň jsem tušil, že jednoho dne zkusím požádat autora tohoto kanálu také o rozhovor. Páni a dámové, mám velkou radost, že ta chvíle přišla a já vám mohu právě teď Ajgora představit!
Úvodem každého rozhovoru se ptám, jak se dotyčný dostal k tomu, že začal sdílet a publikovat videa na YT. Váš kanál má datum vzniku 9. duben 2009. Co bylo prvním impulsem k tomuto kroku?
To bylo velice jednoduché. V roce 2003 jsem, se svoji tehdejší přítelkyní a současnou manželkou, jel na nákup do centra Globus, tady u nás v Brně. A tam byla postavena RC dráha na autíčka v měřítku 1:10 a menším (teoreticky tam mohla jezdit auta i v měřítku 1:8). Tenkrát se tam v létě konaly závody RC modelů aut, určené pro elektrická autíčka, ale i ta se spalovacími motory. Samozřejmě mluvíme o autech na dálkové ovládání. A já jsem se tam ze zvědavosti zastavil a začal se na to koukat (už jako malý kluk jsem chtěl auto na dálkové ovládání, ale to tenkrát nebylo).
Za čtrnáct dnů už jsem měl svůj vlastní model, se kterým jsem na konci roku 2003 začal závodit. A protože jsem uspěl, tak jsem potom začal závodit už aktivně. V roce 2004, 2005 jsem se ještě tak nějak učil. A v roce 2009 jsem zjistil, že mi to jde, tak jsem začal také nahrávat videa na YouTube a dělat ze závodů reportáže. Původně jsem na svém kanálu začal s přezdívkou Ajgor, ale pak jsem si řekl, že se nebudu stydět za své výtvory a změnil jsem název na Igor Vlahovič, aby to bylo také lehce dohledatelné.
Kromě YT kanálu provozujete také webové stránky, např. Masters.cz nebo Copterdji.cz, které se také rovněž věnují problematice RC modelů a dronů. Jak vznikly tyto projekty?
Jeden vznikl už v roce 1998 a byl to projekt Masters.cz. To jsem však nevytvořil já, ale můj kolega Jiří Toman z Třebíče, který vytvořil tuto doménu a začal sám za sebe publikovat články o nových RC modelech aut, co se děje ve světě na poli závodění. Kolem roku 2004 jsem mu začal posílat zdarma vlastní články a fotky, k čemuž se později přidala také videa. Nakonec jsme spolu také jezdili a závodili (Mistrovství ČR, nejrůznější cupy apod.).
Byl to zároveň také vášnivý fotograf a časem hledal někoho, kdo by projekt Masters.cz převzal a udržoval, včetně jeho nezávislosti. Někoho, kdo bude dělat reportáže ze závodů, recenze modelů, ale nebude ovlivněn vnější stranou či prodejci. A právě v tom roce 2009, kdy už fungovala také videa na YouTube, jsem to tedy koupil a Jiří se mohl naplno věnovat jen focení. Od té doby jsem majitelem a provozovatelem tohoto portálu já.
Dohlíží ještě pan Toman např. na to, jak projekt dále vedete?
Ze začátku ano. Dával mi cenné rady, protože jsem s tím ještě neměl takové zkušenosti, ale díky tomu, že jsem aktivně jezdil na závody, obsah jsem stále vytvářel. Postupně se přidávali také čtenáři a dokonce jsem zaznamenal přes 500 unikátních přístupů – návštěv za den. Později už Jiří zjistil, že jsem v tomto směru soběstačný, ale ze začátku mi velmi pomáhal!
A jak je na tom druhý projekt: copterdji.cz?
Copterdji už byl výhradně můj projekt. V roce 2013 jsem začal testovat drony, protože jsem dron nejdříve využíval k natáčení autíček na dráze z ptačí perspektivy. Tak mě to chytlo, že jsem to začal testovat a později také opravovat. Zároveň jsem si říkal, že bych mohl vytvořit nějaké stránky, které by se tomu věnovaly a kde bych soustředil informace o značce DJI. V mém případě to byly značky DJI Phantom – to je pro mě srdeční záležitost do současné doby.
Nemyslíte si, že je dnešní generace uživatelů internetu natolik pohodlná, že se raději podívá na video, než aby četla o dané problematice článek? Jak to vidíte z pohledu autora psaných příspěvků a zároveň videí na YouTube?
S odstupem času pozoruju, že když natočíte video nebo případně napíšete „odborný“ článek (dříve jsem psal do časopisu RCK, když ještě fungoval), lidé jsou dokonce tak pohodlní, že nečtou. Někdy je zase problém zhlédnout video do konce a v komentářích se pak ptají na úplně jinou tématiku. Nejsou schopni si informace relevantně najít, přestože jsou jednoduše dohledatelné.
Potom jsou lidé, kteří hledali a našli, viděli také hodně mých videí, ale potřebují ještě „osobní školení“. Video je pěkné, poučné, ale spousta lidí mi dala za pravdu, že když to vidí přímo, když si to mohou osahat nebo když jim to předvedu, tak je to mnohem větší přínos. Tihle lidé jsou potom svědomití i v následném řízení dronů nebo autíček, protože to nepovažují jenom za hračku, ale chtějí se o tom také něco dozvědět. Chtějí to ovládat tak, aby nedošlo k nějakým zraněním či pochybením. Takových je ale docela málo.
Co je Vám bližší? RC modely aut nebo létající objekty všeho druhu? Co byste dal na první místo?
Člověk se samozřejmě vyvíjí a s ním se vyvíjí i jeho zájmová činnost. Modelaření mě chytlo v tom roce 2003 a protože jsem vždycky chtěl mít auto na dálkové ovládání, tak autíčka byly číslo jedna. Otestoval jsem nespočet modelů a dosáhl slušné úrovně sledovanosti. Pak přišly, po hodně dlouhé době, drony. Ty mě také pohltily, protože je to úplně jiná technologie, než autíčka, která jezdí po zemi. S tím začal zmíněný projekt copterdji.cz a drony jsem začal také „kuchat“, jak se říká. Dokázal jsem je lidem opravit, když už jsem to opravoval sám sobě.
Autíčka nezůstala úplně na vedlejší koleji, stále aktivně závodím a dokážu lidem poradit, ale už to není v takové míře. Autíčka šla trochu do pozadí, převálcovaly je drony a teď to zase všechno válcují RC modely letadel! Drony jsou na provoz dokonce finančně náročnější, než autíčka a zjistil jsem, že letadlo je na provoz levnější, když vám tedy někdo solidně poradí. Dneska už zase lidem radím já. Poslední rok jsem se ponořil do letadel a létám, testuju, takže jsou momentálně na prvním místě. Navíc člověk získá spoustu nových přátel, kteří v těch autíčkách a dronech nebyli a je to zase nová komunita.
Když už jsme u těch letadel, měl bych teď spíše technickou otázku: jak je to např. s dobou letu, v porovnání s drony? Je tam nějaký opravdu velký rozdíl?
Tak jako je v určitém typu dronu, dle jeho velikosti, příslušný akumulátor, to stejné je také u letadel. Můžete létat metrové modely, ale také dvoumetrové či dokonce čtyřmetrové rozpětí křídel. Když to vezmu úplně jednoduše, mám tady teď např. dron DJI o letové hmotnosti 1,2 kg a je v něm tříčlánková Li-Po baterie o kapacitě 4480 mAh. Na tenhle akumulátor, v závislosti na počasí, létám průměrně 18 minut. A s letadlem, s kapacitou pouhých 2200 mAh, při stejném napětí: 12V, se dostávám na 30 až 35 minut letu. Ale může to být klidně hodina, protože zase záleží na tom, kterým typem letadla se letí.
Např. s větroněm vyletím, vypnu motor a nechám se unášet teplými proudy, pouze koriguju výšku. Oproti tomu dvouplošník s motorem vpředu, který neumí plachtit, tak s ním létám třeba stejně dlouho jako s tím dronem. A teď si vezměte, že když mi odejde baterie do dronu, tak stojí 4000,- Kč.
A to není málo!
To není. Takže provoz dronu, když budu létat tak často jako s letadlem, tzn. každý den si jdu, třeba ráno a večer, zalétat, tak tu baterku opotřebovávám stejným způsobem, ale ta do letadla mě stojí např. 600,- Kč.
To je ovšem obrovský rozdíl.
Bohužel ano. Co se týče zmíněných produktů DJI, ceny baterek jsou bohužel stále dost vysoké. Samozřejmě, když si koupíte drona – plastovou hračku, v ceně okolo 1800,- až 2000,- Kč, tak to má malou baterku, která stojí třeba 250,- Kč. Ale taky na tom nalétáte jenom 5 až 6 minut. Navíc takový dron nemá žádnou stabilizaci a ve větru s ním létat ani nejde. Nemá žádné pokročilé funkce a je to zkrátka hračka, kde musíte mít nakoupeno deset a více baterií, abyste si zalétal.
Když se vrátím zpátky k Vaší poznámce o tom, že jste si vždycky přál auto na dálkové ovládání, tak jaké jste vlastně měl oblíbené hračky, když jste byl malý?
Jééé, když jsem byl malej, to už je hodně dávno! Ale pamatuju si, že za mých mladých let se rozmohla modelová železnice. Tenkrát se to ještě vozilo z Německa a prodávalo se to taky tady v Brně, v ulici Na Veselé. Dědeček tam vždycky chodil, kupoval díly a postavil mi kolejiště, kde jezdily mašinky. To mě hrozně bavilo, stejně jako autíčko na bowden, vyráběné ve východním Německu. Autíčko bylo na kabelu a přes něj se pomocí lanek ovládalo zatáčení a zároveň v tom bylo pohánění motoru. Vy jste za tím tedy musel chodit a takhle to řídit.
Jak dlouhý ten kabel vlastně byl?
Určitě na výšku dítěte, dospělý by se k tomu musel ohnout, takže asi jeden metr. Ale bylo to perfektní! Problém byl, že jsem byl vždycky zvědavý, co v těch modelech je, takže jsem je rozebral a pak už nedal dohromady. Měl jsem ještě takovou plechovou mašinku, která uměla blikat a houkat. Ta se pouštěla na stole a měla mechanismus, který poznal, že je na jeho okraji. Tu jsem taky rozdělal a taky už potom nejezdila. Tehdy se tohle všechno kupovalo v Tuzexu za těžký prachy, ne jako dneska. A neměl to každý.
Současné děti to mají určitě jednodušší, oproti rodičům, alespoň co se týče výběru hraček. Od kterého věku byste doporučil dítěti např. prvního drona?
Kvadrokoptéru, která umí „stát“ na pozici a čekat na vaše příkazy, už zvládne ovládat i můj šestiletý syn a dokázala by to i moje dcera. Když to dítěti vysvětlíte, je to hrozně jednoduché a není žádný problém. Problém ale je, nechat to dítě řídit, protože např. model DJI Phantom už by, kromě havarování, mohl také někoho zranit. Pro děti se dnes nechá pořídit malý plastový „droník“, který váží 150 g a mohou si vyzkoušet, jak jim to půjde. Tohle sice nikoho nezraní, ale zase to neumí ty krásné funkce, že to vydrží na pozici apod. a dítě to musí aktivně řídit. Takže něco za něco.
Dá se takový „malý droník“ použít třeba v místnosti?
Určitě. Dá se koupit dron, který schováte i do dlaně. Doba letu je sice jen 4 – 5 minutek, ale když to přeženu, zalétáte si s tím i na toaletě, jak je to malý! Vždycky je však lepší jít ven, na volné prostranství a tam se tomu věnovat. Ačkoliv dneska už se legislativa ohledně možností – kde létat – velmi přitvrzuje a legálně už můžete vzlétnout tak akorát na louce nebo na poli. Proti tomu osobně nic nemám, protože jsem z devadesáti procent vždycky létal a dělal testy právě tam. A co se týká věku, kdy už dítě může pochopit, co s těmi páčkami dělat, tak bych řekl, že od osmi let a výše je to ideální.
Dostali jsme se tedy k tomu, jak se vlastně taková „věc“ ovládá? Přestože to může vypadat jednoduše, ovládání jakéhokoliv modelu asi žádná sranda není. Co je tedy obtížnější “řídit”? Auto nebo kvadrokoptéru?
Já bych řekl, že, z mého dnešního pohledu, je složitější dron. Ale jen v případě, že nemáte ten typ, který sám dokáže stát na místě, tzn. neulehčuje vám to řízení. Pokud si koupíte hračku, kde musíte aktivně pracovat s plynem, tak jakmile se vám to otočí o 180 stupňů, nastává zrcadlový efekt, kdy pravá není pravá a levá není levá, takže musíte reagovat zrcadlově. Do toho je velmi snadné se zamotat a spolehlivě někde spadnout. Třeba do trávy, když to děláte bezpečně. U auta je zase jistější, že je to pouze ve 2D prostoru, na zemi…
A že to vždycky najdete…
Ano, nikam vám to neuletí. Ale i tady musíte počítat s tím, že auto jede proti vám a že se nějak otáčí. Přesto si myslím, že jsou auta na naučení jednodušší. Když jsem se já učil na závody, tak mi právě drony přišly složitější.
Ano, vy se také účastníte soutěžních klání a závodů, ze kterých jsme mohli na Vašem kanálu vidět občas nějakou tu pěknou reportáž. Jak náročný je tento koníček a co to vlastně obnáší?
Když to vezmu ze svého pohledu, tak jsem si nejprve koupil model, abych si zajezdil někde u Globusu s kamarády. Člověk se učí jezdit a zdokonaluje se. Později to už umíte na takové úrovni, že vám nestačí jen jezdit pro zábavu s kamarády a chcete poměřit síly s někým dalším. Proto zavítáte na závody, nejdříve jako divák a vidíte, že tam jede deset aut zároveň, že každý to auto vede jiným způsobem, předjíždí se tam, jsou tam i havárie… Pak se rozhodnete do toho vstoupit také.
Existují různé kategorie, které jsou i pro začátečníky – jezdí se pomalu, jsou tam zejména plastové, levnější podvozky. Pokud se zlepšujete, měli byste přestoupit do vyšší kategorie, kde už se uplatníte více a zároveň nebudete demotivovat méně zkušené začátečníky. Byla bohužel i doba, kdy se závodníci nechtěli příliš dělit o zkušenosti a informace, nebyla ochota prozradit s jakou výbavou kdo jezdí. Dnes už je to naštěstí jinak, ale ty začátky byly obtížné. A co se týká přípravy, tak přes týden to chce často jezdit, abyste se zdokonaloval a pak se na sobotu, někdy i na celý víkend, seberete a jedete na závody. To vás stojí samozřejmě startovné, obutí, jízdu na místo konání, pokud to není přímo v Brně, takže ono to ani finančně není zase až tak levné.
Ale zase také záleží na tom, jakou kategorii jezdíte a co si dáte za cíl. Pokud chcete jezdit špičku a být na stupni vítězů, jak jsem to kdysi dělával já, tak musíte neustále kupovat nové pneumatiky, baterie, aby měly nejvyšší napětí, udržovat podvozek v takovém stavu, abyste udržel s těmi na prvních místech tempo. To vás ale může i finančně položit, pokud tomu neodpovídají vaše příjmy nebo nekradete, jak se říká. Od určité chvíle jsem musel udělat stop stav i já, když jsem do toho dával neuvěřitelné peníze…
Počkejte, abychom si to ujasnili… Když to někdo myslí takhle vážně, v jakých částkách se budeme pohybovat?
Dobře, tak si uděláme takový srovnávací příklad: řekneme si extrém – kolik se za to dá utratit a potom jiný extrém – za kolik se dá jezdit. Samozřejmě ceny těch profesionálních karbonových podvozků se většinou drží, ale já se podívám do roků 2012 – 2016.
Takový podvozek vás vyšel na nějakých 10 až 12 tisíc, někdy i více. K tomu ale potřebujete ještě karoserii, za kterou dáte zhruba 500,- Kč. Potom musíte mít ještě nabíječku a protože chcete tu nejlepší, která perfektně nabíjí, může vás vyjít až na 4000,- Kč. K tomu dále odpovídající baterka za cca 2000,- Kč. Jenomže na závod potřebujete baterky alespoň tři až čtyři. Pokud si na tohle všechno chcete navíc pořídit značkovou tašku, aby se výbava dala přenášet, připočítejte si další 3000,- Kč. A takhle nějak se vám to nastřádá, takže třeba startovní čára je někde na 25 000,- Kč. A to bych ještě mohl zmínit novou sadu pneumatik před závodem, nějaké to občerstvení a cestovné – tady vás může závodní víkend stát klidně 1500,- Kč, 2000,- Kč nebo i více.
Na druhou stranu si vezměte, že si koupíte slušně jezdící podvozek, který je sice plastový, ale má dobré komponenty… Koupíte to už s vysílačkou, baterkou, nabíječkou a v podstatě dáte jen čtyři tužkové baterky do vysílače a jezdíte. Tohle vás může stát třeba jen 3000,- Kč. S tím se však nedá útočit na přední příčky, ale jezdit pouze pro zábavu, která vám alespoň napoví, jestli vás to bude dále bavit a vložíte do toho postupně více.
Vrátíme se teď k létáním s drony, protože této aktivitě jsem, svého času, také propadl. Drobné kolize či havárie nejsou nic výjimečného, ale povedl se Vám už nějaký fatální či husarský kousek?
Aktivně létám od roku 2013. Od té doby jsem létal a také testoval a můžu říci, že nehody jsem samozřejmě měl, ale byly spíše úsměvné nebo to bylo vinou selhání techniky. Proto byly všechny mé testy na opuštěných prostranstvích, kdyby náhodou došlo k havárii stroje, tak abych udělal škodu sobě, ale nikomu jinému. Takže vyloženě, abych se bil do hlavy, že jsem zničil drona vlastní chybou, to si myslím, že se nestalo.
Ale samozřejmě, když testujete drony, tak zkoušíte i hranice jejich možností. A pak se může stát, že např. odejde fáze na motoru, což u kvadrokoptéry znamená, že okamžitě padá k zemi jako šutr. Často je i mým úkolem vyzkoušet, jaký vítr stroj dokáže zvládnout, jak rychle poletí, než se něco stane.
Jedna z nejúsměvnějších nehod se stala ve chvíli, kdy jsem zkoušel FPV létání, tzn. nasadíte si brýle vidíte to, co dron pomocí kamer. Užíval jsem si létání – těsně nad korunami stromů a zapomněl jsem, že je celkem silný vítr, který mi nad jednou břízou foukl do cesty větev. Ta mi zachytila drona, který zůstal uvězněný nahoře v koruně. Na strom se vylézt nedalo, tedy alespoň já bych to nedokázal a dron visel! A tak začala půldenní záchranná akce, kdy jsme do toho místa házeli nejrůznější předměty: tyčky, klacky, kamínky…
Nakonec se do akce zapojil také můj nejlepší kamarád Honza Hradil, který se mnou létal a za pomoci dalšího drona – Phantoma – a špagátů jsme se snažili s větví tak dlouho lomcovat, dokud havarovaný dron nepustila! Tehdy tomu přihlížela strašná spousta lidí, protože každý, kdo šel okolo, tak se zastavil a pozoroval. Nakonec to dopadlo dobře. I když spadl z patnáctimetrové výšky, nic se mu nestalo a pokračovali jsme dál. Všechny nehody tedy byly úsměvné a do žádného většího problému jsem se, naštěstí, nedostal.
Kdyby bylo poškození vážnější, asi by to pro vás také nemusel být velký problém, protože si, v případě technických problémů, umíte poradit. Videa s opravami či jejich popisováním, jsou nejen velmi zajímavá, ale také ukazují, že ne každý by se do něčeho podobného měl pouštět. Jak jste se k opravování, které provádíte i na zakázku, vlastně dostal?
K tomu vás zkrátka donutí situace a okolnosti. Můj další skvělý kamarád Antonín Šnajdr mi poprvé ukázal, jak vypadá dron Phantom uvnitř. Bylo to v době mé první kolize, kdy se dron ztratil a museli jsme ho hledat. Nebyl už v záruce a za opravu ve značkovém servisu bych se nedoplatil, to je poměrně drahá záležitost. Takže se nakoupily díly, které se daly běžně u dovozce sehnat a Tonda mi ukázal, jak to vlastně v takovém dronu vypadá. Díky němu jsem zjistil, že to sice je složitý, ale že se to dá zvládnout. A takhle jsem si vlastně začal stroje opravovat sám.
Zároveň jsem z toho dělal dokumentaci, protože jsem si říkal, že to může někomu pomoci a často také pomohlo. Jenže pak se našlo lidé, kteří jsou na tom technicky hůř než já a byť to z mého pohledu už vypadá jednoduše – vyměnit díl za díl – pro ně je to problém, se kterým se na mě obrátili. Nemám tedy vybavení jako třeba jiný kolega, který je schopen opravit i základní nebo řídící desku. Ale to je člověk se znalostmi z elektrotechniky, které já nemám. Rozumí tištěným obvodům a má patřičné vybavení, tzn. mikropájky, měřáky napětí apod.
Drahý není patrně jenom servis, ale také všechny ty stroje, se kterými si pak hrajeme a létáme nebo jezdíme… Jaká byla nejdražší “hračka” kterou jste měl někdy v ruce?
To bylo ještě v době, kdy jsem jezdil a testoval RC modely aut. Z vlastních peněz bych si to nikdy nemohl dovolit, ale v roce 2012 proběhla akce Sprint a tenkrát se v mých rukách, díky sponzorům, objevilo nejrychlejší sériově vyráběné auto na dálkové ovládání, v měřítku 1:7. Byl to Traxxas XO-1, které jelo až 170 km/h, zrychlení z nuly na sto mělo nějaké 2,5 vteřiny! Tohle auto jsem na Masarykově okruhu zkrotil a v cílové rovince testoval proti Porsche 911, šestistovce a tisícovce mašině Suzuki. Byla z toho obrovská show. A tenkrát, když v tom roce 2012 to auto vyšlo, tak stálo 30 tisíc korun!
Na Vašem kanále jsou také videa s FPV létáním. Jaký je to pocit, vidět “očima” drona?
Pokud létáte FPV s brýlemi, tak by vedle vás měl být ještě druhý člověk, který vizuálně sleduje dron, aby byl neustále pod dozorem. Když jsem někde na louce, kde široko daleko nikdo není, tak to neřeším. Ale mělo by to tak být. Máte-li brýle a nevidíte své okolí, tak se s vámi začne točit svět. Ale když si na to zvyknete a začnete to mít pod kontrolou, tak se mi řada věcí zvládá lépe, než když letím „na vizuál“. Člověk vlastně vidí pohledem pilota a dokáže lépe a mnohem rychleji reagovat na náhlé změny. Když letím např. s letadlem v prudkém větru, tak s brýlemi vím, že ho vždycky bezpečně dostanu na zem, protože reaguji rychleji na jeho chování. Jsou však lidé, kteří se to třeba nikdy nenaučí, ale já jsem trpělivý člověk a když se pro něco nadchnu, během krátké chvilky se to taky naučím.
Byl to tedy příjemný pocit? Pilotovat tímhle způsobem?
Byl, určitě ano. Ale nemohu u toho stát jako např. u FPV řízení auta. U letadla, které teď létám, musím sedět, protože vždycky cítím, jak se to se mnou točí – hlavně, když dělám akrobacii!
Velmi děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů a radosti ve všech Vašich činnostech! Ať se daří!
Děkuji za pozvání.
Zdroj: vlastní Foto: Igor Vlahovič
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
