Vyhrazuji si v životě právo na to, mít rád noční otevírání okna a přijímání oblohy, kterou prostupují hvězdy. Vyhrazuji si právo na noční modlitbu a poděkování za tu nevýslovnou krásu, kterou se necháváme obklopovat v době spánku. Přijímám Tě, krásná obloho, jenž se necháváš zdobit třpytem hvězd. Přijímám Tvé kouzlo – pokorně do svého srdce. A nechávám jej působit po celém těle. Přijímám Tvé prostupování mojí bytostí a následné vyvolávání pocitů o kterých se jen těžko mluví, natož píše.

To hluboké vnitřní poděkování směřuje do celého Vesmíru. Děkuji za to působivé a voňavé noční přijímání! Usmívám se a dívám se nahoru. Sleduji oblohu a cítím hřejivý dotek hvězd, které se jakoby propadají do prázdna. Do prostoru, který zdánlivě není, ale přesto ho nebe a noc uskutečňují. Přijímám své myšlenky, které během tohoto rozjímání vznikají. Nejsou jen dobré, protože přes oblohu přeletělo letadlo a do výhledu se mi vnutila nevrlá úvaha, proč se my lidé do všeho neustále montujeme? Jsme montéři svých činů, ale přesto do nich občas nevidíme. Sleduji červeně blikající světlo letících cestovatelů a porovnávám jej s jasem okolních bodů.