Odpusťte mi, prosím, titulek v angličtině, ale nemohu jinak. Někdy se mi zdá, že angličtina lépe vyjádří podstatu věci, ač je ale oproti češtině, pochopitelně, lexikálně omezená. Navíc ta aliterace v titulku, ta se mi takhle ještě nikdy nepovedla.

Když v roce 1988 probíhaly Letní olympijské hry v jihokorejském Soulu a Florence Griffith Joyner vyhrávala jednu zlatou olympijskou medaili za druhou, plácla jsem před svými spolužáky, že do Soulu také pojedu. Tehdy jsem myslela, že jako úspěšná atletka. Už na střední škole však bylo jasné, že ze mě atletka nebude. Ten Soul ale opravdu vyšel, poprvé 25 let od toho "plácnutí". A od té doby jsem ho navštívila díky své práci mnohokrát. Nemám to přesně spočítané, ale byly doby, kdy jsem se v něm ocitla i čtyřikrát během měsíce. I proto jsem po jednom příletu do Soulu, v lednu roku už nevím kterého, sarkasticky oznámila mé kolegyni : "Tak ještě sedmačtyřicetkrát a máme tu konec roku."