Když se objevilo oznámení, že Kingdom Come Deliverance 2 míří do sekce Zvláštní uvedení na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, byl jsem nadšený a v první chvíli jsem tomuto záměru vyloženě tleskal. Vzápětí jsem si ale položil otázku, zda je vůbec možné, aby filmové plátno zprostředkovalo herní zážitek, který je, dle mého názoru, jiným způsobem, než vlastní herní zkušeností, zkrátka nepřenosný.
Je to pro mě vlastně tak trochu smutné… jako kdybyste vzali krásný, živý gobelín a rozstříhali ho na kousky, ze kterých se snažíte udělat plakát. Vizuálně možná vypadá hezky, ale ztrácí hloubku, která z něj dělala něco výjimečného.
To, co dělá Kingdom Come Deliverance výjimečným, je totiž prožívání. Hra nikoho nevodí za ručičku, ale nechává hráče klopýtat, učit se, hledat smysl – a přitom přirozeně objevovat středověký svět očima někoho, kdo do něj přišel opravdu žít. Když z něčeho takového vyříznete pouze „cutscény“, zůstane vám jenom… kostra bez srdce.
Vím, že to měl být experiment – něco jako “podívejte, takhle vypadá moderní hra jako film”. Ale problém je v tom, že Kingdom Come Deliverance není film. Je to především zážitek, vztah, plynutí času… a tohle všechno se ve střižně prostě nedá zachránit. Ani když se pod to podepíše sám Dan Vávra.
Proč je vlastně hra sama o sobě lepší než její filmová verze? Aby vše fungovalo, musíte to být právě vy, kdo v příběhu rozhoduje, bojuje, utíká, zkoumá, vyjednává, nachází východisko z každé situace. Jinak ten svět najednou není váš. A to je pak velmi silně znát.
Navíc je potřeba chápat, že filmové publikum má jiná očekávání – rychlost, gradaci, silné emoce na ploše dvou hodin. Ale Kingdom Come Deliverance 2 vám říká: zpomal! A to se na plátně bohužel nedá prodat. Zřejmě právě proto přijali diváci tento experiment tak vlažně a hra na filmovém plátně nemohla vyniknout ve všech svých krásách a dokonalosti.
I tak má pro mě filmová verze hry význam – představuje totiž možnost vrátit se do světa Kingdom Come ve chvíli, kdy už máte dohráno a chcete si jen připomenout chuť vašeho vlastního zážitku, aniž byste museli znovu začít hrát a nechali další desítky až stovky hodin ve virtuálním středověku. A to se rozhodně počítá. Nicméně pro diváka, který tyto zážitky postrádá, bude filmový sestřih herní cutscén jen plakátem, kdysi krásného a živého gobelínu.
Zdroj: vlastní Foto: Warhorse studios
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
