Rouškománie a Silvia Pechová
Snad všichni jsme si v časech pandemie a nouzového stavu zahráli rouškovanou, jejíž pravidla se výrazně změní až 25. května, kdy končí poslední velká fáze rozvolňování vládních opatření a venku se budeme moci konečně nadechnout bez zakrytých úst. Přestože povinnost nosit roušku v obchodech a v MHD ještě nějaký čas vydrží, určitě se většině z nás uleví!
Na sociálních sítích se od začátku rouškované objevila řada stránek a skupin, které nejenže pomáhaly lépe se s touto situací vypořádat, ale většina projektů dokázala také inspirovat a povzbudit ostatní k solidaritě a pomoci. Mezi takové stránky patří i Rouškománie, kterou vytvořila Silvia Pechová.
Na Facebooku jste 16. března založila veřejnou skupinu „Rouškománie“. Jaký byl Váš první impuls k tomuto kroku a naplnily se Vaše představy o jejím fungování?
Impulsem k založení Rouškománie byla velká poptávka po rouškách na začátku koronavirové krize u nás. Všichni zoufale sháněli šité roušky a chtěla jsem propojit lidi, co roušky poptávají s těmi, co je šijí. Svou úlohu skupina splnila podle mě dobře.
Od 11. dubna jste změnila Rouškománii na neprodejní skupinu, která funguje jako galerie tvorby těch, kteří se výrobou roušek zabývají. Měla jste k tomu nějaký konkrétní důvod?
Ano, šlo mi o to, aby skupina byla spíše o sdílení a pomoci. Většina lidí již látkové roušky měla, přišlo mi proto pro členy skupiny zatěžující, aby se na Facebooku museli neustále dívat na inzeráty nabízející roušky. Spíše jsem chtěla, aby se lidi navzájem inspirovali a pomáhali si.
Kreativitě se v tomto směru zřejmě meze nekladou. Narazila jste však na případ, kdy by se klást měly?
Určitě nenarazila, ať si každý vytváří co chce a nosí co chce :-). Možná jen, politicky laděné nebo negativistické roušky mě nezajímají.
A naopak, které nápady Vás nejvíce pobavily?
Nejvíce jsem se nasmála u fotek s počátečními improvizacemi Američanů, kde třeba šli do obchodu s deštníkem na hlavě, v igelitovém pytli apod. U těch šitých roušek jsem viděla spousta krásných nápadů, více než o pobavení tam jde o potěšení lidí, když třeba nosí roušku s motivem svého zájmu. Například můj syn má roušku Minecraft :-).
Nejen díky vaší skupině na Facebooku, ale celkově mediálnímu prostoru je vidět, že roušky už nemají pouze ochrannou funkci, ale také význam estetický. Přesto není pro řadu lidí jejich nošení příliš komfortní. Máte nějaký osobní tip, jak si z roušky na obličeji neudělat noční můru?
Určitě, dá se ušít rouška volná, ve které se dá krásně dýchat. Je to sice takový podvůdek, ale aspoň neomdlíme na nedostatek kyslíku :-).
Jak důležitý je např. zvolený materiál?
Asi určitě bych volila přírodní materiály a na léto roušku jednovrstvou a prodyšnou.
Rouška jako nutný doplněk oblečení na veřejnosti – je možné si na něco takového vůbec zvyknout a jak si zvykáte právě Vy?
Jsem žena a rouška je přímo na obličeji, tak se snažím volit krásné roušky, vybírám si podle příležitosti a také, aby ladila s oblečením. Ale nepřeháním to, nemám jich více než pět. Některé ženy jsou tím malinko posedlé a mají i roušku k sexy prádélku :-D.
Zvládne si ušít roušku opravdu každý? Podle dotazů ve skupině to vypadá, že to není zase až tak jednoduché, přestože bychom našli spoustu praktických návodů.
Já žádnou neušila, tak nevím :-). Ale tu improvizovanou ze starého trička, která se nešije, tu bych asi zvládla. Obmotat si šátek kolem pusy taky :-).
V rámci Rouškománie se konala také „Aukce nejkrásnějších roušek“. Výtěžek z osmi vydražených roušek byl věnován na dobročinné účely. Máte už konkrétní informaci, komu se díky tomuto nápadu pomohlo a budete podobné aukce opakovat?
Pomáhalo se potřebným, nemocným dětem a podobně. Zjistila jsem si to, ale pak jsem to zapomněla. Pro mě bylo důležité, že si každý autor mohl vybrat charitu jakou chtěl a že se udělal dobrý skutek, bavilo mě to.
Děkuji za rozhovor i za vznik skupiny Rouškománie, které přeji, ať stále povzbuzuje a těší ostatní!
Také děkuji a musím říct, že jsem díky koronaviru a Rouškománii poznala nový rozměr života, všichni jsme si v počátcích krize byli velmi blízcí, asi je to pro nás pro všechny zpráva do budoucna, že bychom měli všichni držet spolu a uvědomit si, že my, lidstvo, jsme vlastně jedna entita a všichni k sobě patříme :-).
Zdroj: vlastní Foto: Silvia Pechová
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
