Kus mimina


Kamarádce se nedávno narodil kus mimina. Myslím tím, že to je opravdový kousek! Varoval jsem ji před podobnými nápady a důrazně připomínal, že mimina jenom vydávají hlasité zvuky = migréna, nekontrolovatelně vykonávají potřebu = zápach a je okolo nich až příliš mnoho starostí. Přesto se rozhodla rodit! 

Představuji si to asi takhle: přišla za svým milým a prohlásila: “Chci dítě!” Jeho odpověď pak zněla: “Staniž se!” A tak se stalo, že teď chodí Pavlína s hadrem na hlavě a u toho hrdě kojí. Nic naplat, mateřství člověka zkrátka změní. A protože má Pavlína taky Fáčebuk a Inštagrám, nedá se její kojení přehlédnout. Mám pocit, že kojí kdykoliv se přihlásím. A taky to dělá dojem, že ze sociální sítě zmizeli ostatní mí kamarádi! 

Když udělala Pavlína ze svých rodičů také prarodiče, začali se moji rodiče zajímat o to, kdy se i oni dočkají vnoučat. Tak přesně tohle jsem potřeboval! Jakoby nestačilo, že sleduji kojení online! “Zapomeň,” opakuji mámě vytrvale. Když nemáte sourozence, který by se o pokračování rodu postaral za vás, je to skandál! Dlouhou dobu jsem se utěšoval, že na rodinný život mám ještě čas. Teď se mi každý snaží namluvit opak. 

Vím, že by byli všichni rádi, kdyby se mi povedl taky alespoň kus minima. Stačil by klidně i malý kousek, to přeci není taková dřina?! Jenomže všichni zapomínají, že jsem na to úplně sám. A abych byl upřímný, už jsem tenhle stav přijal za svůj a nechci ho měnit. Přišel bych totiž o svůj klid a možnost dělat si úplně všechno po svém. Sobecky, hekticky, melancholicky i cholericky, ale hlavně po svém; a to vždycky! 

Jenomže před pár dny jsem na Instagramu zahlédl fotku malého Vojtíška, jak spokojeně spí. Takový uzlíček snů to najednou byl, žádný kus mimina nebo snad dokonce mimináč. Byl to zvláštní moment, kdy mě hned nenapadlo: “Už zase!” Díval jsem se na toho kloučka a na okamžik se vzdal představy, že bych nikdy neměl třeba syna. Jak s těmi pocity ale naložit a jestlipak mi vydrží alespoň den? Nedělám to často, ale začal jsem přemýšlet nad stavem svého života, nad svým věkem a nakonec, jako vždy: nad útěkem. 

A když jsem tak utíkal před návalem dalších emocí, uvědomil jsem si, že mi už není pomoci. Kus mimina možná křičí do noci, ale je to velký zázrak a štěstí, za které zcela jistě stojí každá migréna a trocha toho smradu. Pavlíno, koj dál! Koj!

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: / 5. Celkem hlasů:

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš