Deskofobie a Petr Čáslava

Deskofobie jsem si všiml nejprve na Youtube a následně se dostal také na webové stránky. Všechny video návody, let’s play a recenze jsou zkrátka bezkonkurenční a velmi rád jsem některé příspěvky také sdílel na Prasklé mouše.

Youtube kanál byl založen v září 2012 a portál Deskofobie.cz v říjnu téhož roku, alespoň v té době byla zaregistrována doména s tímto názvem. Šéfredaktorem Deskofobie je Petr Čáslava, který se deskovým hrám věnuje přes dvacet let, jak ostatně prozradil na webu, společně s tím, že se okolo roku 2000 pokusil rozjet specializovaný obchod s “deskovkami” v Kolíně.

Tento odvážný krok, který určitě nebyl jednoduchý, nakonec nevyšel. Neměl jste někdy chuť na druhý pokus?

Abych se přiznal, tak jsem o tom přemýšlel, zejména v době, kdy jsem hledal cestu, jak chod Deskofobie zafinancovat tak, abych ji nemusel dotovat. Otevřít si obchod byla jedna z možností, ale nakonec jsem ji zavrhl. Ono malým živnostníkům se nežije zas tak snadno a obchodů s deskovými hrami je v čr už dost, další by nepřinesl nic nového. I pokud bych se uživil, tak by to znamenalo, že by se neužil někdo jiný. To není to, co chci. Raději hledám nové příležitosti.

Deskové hry se také staly součástí Vašeho pracovního života a často vyrážíte do zahraničí na velmi zajímavé akce, spojené s novinkami na trhu stolních her. Můžete trochu porovnat přístup k tomuto druhu zábavy u nás a jinde?

Každý trh je specifický a ten náš nevyjímaje. V zahraničí jsou deskové hry populární zábavou a zejména v německu, anglii či americe je mnohem větší kupní síla. U nás si hráči hodně hlídají znovuhratelnost, mají pocit, že pokud nemohou hru dostat na stůl tisíckrát, tak jsou to vyhozené peníze. Naopak v zahraníčí jsou nyní třeba hodně populární hry Legacy nebo hry tažené příběhem. To jsou tituly, které si po omezeném počtu zahrání už znova nezahrajete, ale mohou vám dát unikátní herní zážitek. Pro mě je trošku škoda, že podobné hry u nás mají stíženou pozici, přestože se deskovky u nás rychle rozšiřují a stávájí se stále více populárními.

Je podle Vás chybějící česká lokalizace při výběru deskové hry u běžného hráče problém?

Záleží na definici běžného hráče, ale ano, myslím že je. Na jedné straně to je samotná neznalost angličtiny, což je stále problém poměrně velké části hráčů. A pak je tady problémem dostupnost. Originální hry v angličtině se prodávají ve specializovaných obchodech či přes specializované e-shopy, ale to je cesta, kterou jde už většinou zkušenější hráč. Běžný člověk prostě zajde do nejbližší hračkárny a tam se rozhlédne. Bud koupí novou panenku Barbie nebo deskovku. To je realita.

Jak hodnotíte úroveň českého překladu? Je nějaká hra, kterou byste raději viděl v “původním znění”?

Je to stejné, jako třeba u knížek či filmu. Jsou dobré překlady a jsou špatné překlady. Někdo je na to více citlivý a někdo méně, toto je na každém z nás. Sám si dost vybírám, kterou hru pořídit v angličtině a kterou v českém překladu. Ale je hrozně super, že vůbec tu volbu máme, protože ještě před pár lety to bylo angličtina nebo nic. Nemyslím, že je hra, u které bych si troufl říci, že neměla v češtině vyjít vůbec, každý překlad je svým způsobem přínosný, protože minimálně dostane tu hru na pulty obchodů. Možná bych spíše řekl, kde mě překlad přijde výjimečný a to je hra This War Of Mine, to je byl překladatelský projekt, před kterým musím smeknout.

Je naopak hra, kterou byste si přál v našem mateřském jazyce? Ať už pro snadnější cestu takového titulu ke hráčům neoplývajícím angličtinou, nebo z jiného důvodu?

Mé malé sobecké já by si přálo, aby se na český trh vrátila hra Battletech, protože na této hře jsem vyrůstal a do dnes k ní mám sentimentální vztah. Snil jsem o české verzi Goomhaven, ale té se naštěstí dočkám.

V dotazech diváků na Youtube padla otázka, jestli nemáte chuť vytvořit vlastní hru? Tehdy jste odpověděl, že máte spoustu návrhů, ale žádný dotažený. Změnilo se od té doby něco? Máte již vlastní, dotaženou a teď Vás cituji: “kulervoucí” hru?

Cha! Na něčem stále pracuji, ale poslední dobou jsem spíš působil jako herní vývojář a tester, tedy člověk, který pomáhá ostatním jejich hru dotáhnout do stavu, aby opravdu mohla vyjít. K této práci jsem se dostal přes vydavatelství Czech Games Edition, kde jsem necelé tři roky působil a měl jsem možnost pracovat hned na několika titulech. To je práce, která mne baví. Sice na konci nemám své jméno na krabici, ale v zavěrečných titulcích mě většinou najdete.

Neměl jste někdy chuť nějakou deskovou hru předělat? Rozšířit ji o své vlastní nápady? Pokud ano, co to bylo?

To já dělám pořád, ale jen u her, které ještě nejsou dokončené a sami autoři si třeba neví s něčím rady a potřebují vyřešit nějaký problém. Pokud je hra již publikovaná, tak je to pro mne daná věc a mohu ji zhodnotit jen z pohledu recenzenta. Titul, na kterém jsem v poslední době pracoval nejvíce, bylo rozšíření pro hru Adrenalin. Tam byla spousta problémů, protože původní game design, byl hodně svazující a nedařilo se na něj naroubovat nové nápady. Ale myslím, že jsme to nakonec zvládli a v těchto dnech je rozšíření už v obchodech, z čehož mám velkou radost.

Která hra vám dala, co se týká pochopení pravidel, nejvíce zabrat?

Obecně válečné hry jsou oříškem. Občas si rád proměním svůj herní stůl v bojiště druhé světové války, ale ta pravidla bývají slušnou výzvou. Pokud bych měl jmenovat klasickou deskovku, tak hodně jsem se trápil u hry Myth, která vyžadovala ve výsledku pročtení tak 100 stran pravidel a spoustu diskuzí na fórech, aby to člověk jakš takš rozhýbal.

Není patrně nic neobvyklého, když se objeví hra ve velmi pěkném vizuálním provedení, ale hratelnost je špatná. Našel byste hru, u které je tomu přesně naopak?

Spoustu… zkuste si třeba na internetu vyhledat, jak ohyzdná je hra Die Macher – přitom je to klasika. Z česky vydaných titulů mne od boku napadá Mars: Teraformace, která je hodně vydatným kompotem protichůdných grafických postupů.

Grafika je do značné míry rozhodující faktor, jestli si hru někdo zakoupí nebo nikoliv. Díky Vašemu webu i YouTube kanálu mají zájemci o konkrétní titul daleko lepší představu o jeho kvalitách. Podle čeho se při výběru nové hry řídíte vy? Když pominu záměr čistě redaktorský.

Pro mne je hodně důležité téma a příběh hry. Kupuji si také hodně válečných her s tím, že až budu v důchodu, tak si budu hrát s vojáčky a budu spokojený.

Do světa deskových her často, z komerčních důvodů, proniknou značky, které známe z filmů, seriálů nebo her počítačových. Vybral byste dvě (jednu “filmovou” a jednu “počítačovou”), které spadají do této kategorie a přitom se nejedná pouze o využití licence, bez smysluplného herního potenciálu?

Z filmových bych určitě zmínil StarWars: Rebélie, to je výjimečně dobrá hra. Z počítačových mi nedá, abych znovu nejmenoval This War of Mine.

V redakci Deskofobie se nachází aktuálně osm redaktorů. Máte příležitost si všichni společně, alespoň jednou za čas, zahrát nějakou deskovku? Pokud ano, za jaký čas to bývá a které hry to většinou jsou?

Je to pouze výjimečně, každý jsme z jiného kouta republiky. Občas máme možnost se potkat na nějakých herních akcích a tam občas i něco zahrajeme.

Jaký máte vztah k mouchám?

Abych se přiznal, tak mi moc nechutnají.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji celé Deskofobii, aby stále nabízela tak skvělý obsah, jako doposud!

I já děkuji, za příjemný rozhovor.

Zdroj: vlastní Foto: FB Deskofobie (s laskavým svolením)

Michal

Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.