Jsou hry, které si zahrajete jednou a tento herní zážitek vám naprosto stačil. Jsou hry, které začnete hrát, ale už se nemůžete prokousat do jejich finále. Jsou hry, které nainstalujete a chystáte se je spustit jeden či dva roky, dokud nepotřebujete uvolnit trochu místa na disku a zase je neodinstalujete. A pak jsou hry, které dohrajete, splníte dokonce i většinu vedlejších úkolů, ale nechcete se jich tak úplně vzdát a čas od času se do nich znovu podíváte!
Přestože jsou takové tituly velmi vzácné, existují a také v mém případě jsem si vyzkoušel, jaké to je – opětovně bažit po nějakém konkrétním herním světě. A protože nejde jen o jednu hru, která by mě podobným způsobem přilákala zpátky, rozhodl jsem se věnovat tomuto fenoménu krátký článek.
Rozlišovat ovšem budu dva typy návratu. První je takový, jehož cílem je zopakovat si celou hru od začátku do konce a projít znovu příběhem, který bychom si rádi užili ještě jednou. Druhý typ her už předpokládá, že se hráč po zvládnutí hlavní dějové linie, bude chtít ve virtuálním světě ještě nějaký čas toulat a zabývat se dostupnými aktivitami, které již vývojáři připravili.
Pokud jde o tu první kategorii, dobrovolně jsem si zopakoval třeba jeden díl série Assassin’s Creed Brotherhood a to ve chvíli, kdy jsem si pořídil konzoli a měl možnost tento titul výhodně koupit. Také jsem si Brotherhood chtěl připomenout a poznat jiný rozměr hry, než u PC. Úplně stejná situace nastala v případě pátého dílu Elder Scrolls – Skyrimu, který jsem rovněž dohrál na PC, ale konzolovou verzi jsem zkrátka potřeboval a tak jsem si s velkou chutí celý příběh zopakoval. V obou případech jsem si opakované hraní celkem užil a to i z toho důvodu, že jsem některé části děje už neměl v živé paměti.
Ostatně Skyrim mám nainstalovaný stále a občas se do hry podívám, abych si připomněl atmosféru prostředí a z nostalgie prošel několik opakovatelných úkolů. I když už netrávím ve Skyrimu tolik času, vždycky mám dobrý pocit, když se ve hře objevím. Zabít draka, který se během mého putování najednou zjeví zpoza vzdálené hory, nebo jen projít stará místa má stále své kouzlo, které se ani po několika letech nevytratilo.
Do Zaklínače si zase občas vyrazím vyzobat poslední zbytek vedlejších aktivit a odkrýt ještě neobjevená místa, přestože už jsem s hlavním příběhem dávno hotový. A zahrát si s nějakým obchodníkem Gwent je pořád celkem zábava! Mimochodem, první řada nového seriálu The Witcher, který připravila společnost Netflix, opět zvýšila v posledních dnech prodej třetího dílu Zaklínače – Wild Hunt. Není se čemu divit – tématika je to stále populární a ve světě fantasy nemá, co do drsného prostředí i zajímavě napsaných postav, příliš velkou konkurenci. O seriálu se na našich stránkách můžete dočíst také.
Mé herní návraty jsou také závislé na náladě a většinou přicházejí v nepravidelně se opakujících intervalech. Mám totiž období, kdy se vehementně věnuji pouze určitému typu her nebo dokonce jednomu konkrétnímu titulu a na nic jiného nemám chuť. Obvykle jsem u takové hry schopen vydržet třeba celý měsíc (nedávno jsem se nedokázal, ani na chvilku, rozloučit s Red Dead Online). Teď jsem se pro změnu zasekl v Elder Scrolls Online. Ale online hry a MMORPG jsou zkrátka samostatnou kategorií, která se od jiných herních návratů liší tím, že je v nich člověk, s různě dlouhými pauzami, vlastně pořád.
Jak často se do nějaké hry vrátíme samozřejmě ovlivňuje také množství volného času, které už pracující hráč musí zvážit, jestli ho znovu investovat do stejné zkušenosti, přestože může s odstupem času nabídnout nepatrně odlišný herní zážitek. Zvažovat herní návraty bývá, alespoň pro mne, čím dál náročnější a to i s ohledem na nové hry, které vycházejí. Proto se nejen v poslední době už do odehraných her tolik nevracím, i když na ně velmi rád vzpomínám!
Bude mi velkým potěšením, když se podělíte také vy o své vlastní zkušenosti s hrami, které vás i po nějakém čase přiměly k návratu! Napište do komentářů pod článkem nebo zanechte vzkaz na čtenářské lince 315 315 695!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
