Pokud rezignujeme na hledání smyslu a podstaty vlastní existence, odsoudíme svůj prostý život na pouhou potřebu přežít. Přijmeme ze svého okolí zvyky a zkušenosti, které nám pomohou přežívání částečně usnadnit: naučíme se nejrůznějším znalostem a dovednostem, které pak uplatníme v zaměstnání, budeme zakládat rodinná hnízdečka a vždy se nějak pokusíme přizpůsobit novým výzvám.
A přestože nás všechny čeká, více či méně, pestrý osud, jeho poslední tečkou za naším osobním dílem bude naše smrt. Ač se nám tento okamžik může zdát momentálně jakkoliv vzdálený, jednou k němu každý z nás doputuje. Tak to zkrátka je.
Patřím k lidem, kteří své vyhlídky na krásnou a bolestivou smrt, potřebují doplnit nějakou smysluplnou teorií o samotném poselství celého života. Často se odmítám smířit jen s tím, že bych se měl zajímat pouze o hmotný blahobyt, který tak rádi považujeme za smysl veškerého životního snažení. Sice mám auto, mám televizi, mám spoustu důležitých i naprosto zbytečných věcí. Co však postrádám je, alespoň uspokojivá, orientace v otázkách víry a duchovního sebeurčení.
Ať už je podobné nutkání důsledkem vnitřního nastavení lidské psychiky, která se hledáním odpovědí snaží vyhnout jisté všednosti našeho bytí a dohlíží na to, abychom se ze samotného blahobytu (či jeho pravého opaku) nezbláznili, nebo je nám hledání odpovědí předurčeno Stvořitelem, abychom se vydali na cestu do jeho náruče, stalo se postupné čerpání duchovních informací, z nejrůznějších zdrojů a literatury, nevyhnutelnou součástí mého života.
Od hinduismu jsem se dostal ke knížkám o buddhismu, kde mě nejvíce oslovil především Sogjal Rinpočhe a jeho duchovní klasika Tibetská kniha o životě a smrti. Následovaly praktické zkušenosti s některými meditačními technikami a také velké sympatie s východní kulturou a filozofií.
Čas nakonec ukázal, že bych rozhodně neměl zapomínat na prostředí, do kterého jsem se narodil. A tak mě “středoevropské uvažování” přivedlo ke spiritualitě křesťanské. Přestože má, zejména v katolickém pojetí, své limity a svoji přehnanou disciplínou ve vztahu k církevním společenstvím mě téměř děsí, nabízí také volnější alternativy myšlení, slučitelné např. s teorií znovuzrození nebo přímo řízené inkarnace.
Řízená inkarnace je zatím nejodvážnější filozofií, se kterou jsem se doposud setkal. Zrození člověka vysvětluje jako svobodné rozhodnutí duše – narodit se v takových podmínkách a kulisách bytí, které umožní vytvořit příběh, díky kterému se něco naučíme a získáme tak užitečnou a nepostradatelnou pozemskou zkušenost. To je základní a nejdůležitější hodnota lidství, kterou popisuje také kniha Andělé nám dávají odpověď. Pokud by vám taková teorie vyloženě nesedla, nemusíte ztrácet čas se zbytkem tohoto článku.
Na druhou stranu se jedná o názor, který vám autorka nenutí na každé stránce, přestože většina kapitol zapadá do jeho kontextu. Stejně tak není nutné věřit, že odpovědi na otázky pokládané v knize, pocházejí přímo či nepřímo od andělů, přestože je toto slovo v názvu. Když připustíme, že za anděly můžeme považovat i náš vnitřní hlas, který má jakýkoliv pozitivní vliv na naše uvažování, nemusíme hned vyvolávat bytosti z pohádky.
Ostatně, pokud bych z knihy vypustil všechny náboženské termíny, nálepky a pro někoho možná zavádějící označení, zcela jistě bych měl pocit, že čtu dobrý titul o psychologii. Proto mě tolik nepřekvapilo zjištění, že sama autorka, Alexa Kriele, studovala filozofii a psychologii a pracovala jako trenérka pro manažery. Bůh ani Nebe mě ovšem v textu nijak nepohoršují, takže je přijímám s pokorou a otevřeností novým poznatkům.
Slovní spojení “řízená inkarnace” mi, případně, odpusťte, ale nenašel jsem ve svých představách lepší. V knize se dočteme o tzv. “domluvě před zrozením” a z pohledu vnímání našich životních předpokladů a jejich následného uplatňování (či neuplatňování) v průběhu života, mi dává zcela nový rozměr v chápání příležitostí a dobrých či špatných zkušeností, které máme:
“…Představte si, že všechno, co je napsáno v prvním sloupci, byste chtěli zkusit, provádět, trénovat, objevovat, naučit se. To vás přivádí ke zcela jinému pohledu na minulost, totiž: To, co se vám přihodilo, vedlo k tomu, že jste mohli v sobě nechat vzniknout a pěstovat nějakou zcela určitou kvalitu. Nechtěli jste snad tedy nakonec vy sami, aby se to všechno událo právě takhle?
Otázka je, jestli to základní rozhodnutí k tomuto životu bylo svobodné nebo ne. Fakt, že existuje něco jako domluva před narozením, napomáhá k vědomí: Všechno, co v mém životě bylo zdánlivě určeno někým jiným, jsem si určil sám, protože jsem se s tím chtěl naučit zacházet. A kdo chce, ten může!
Takže: ‘Všechno tohle jsem se chtěl naučit a svobodně jsem se rozhodl pro tento život. Pak do něj mohu klidně vklouznout a narodit se.’ Všechno, co jsem si v tomto životě nevybral, sice pořád zůstává tím, co jsem si sám nevybral, ale opírá se to o mé zásadní svobodné rozhodnutí pro tento život a budu to potřebovat tak dlouho, jak dlouho se bude odpovídající schopnost či dovednost vytvářet, rozvíjet a kultivovat. Proto bylo pro pohled do minulosti důležité zpočátku trochu roli oběti přehánět. Neboť věci, které člověku nachystal někdo jiný, si vlastně přál on sám, aby mohl rozvinout své určité kvality.
Vyhýbejte se tedy negativnímu pohledu a neptejte se: ‘Co jsem komu udělal, že mě život tak trestá, že mě nenechá rozvinout, že mě pořád k něčemu nutí?’ Spíš je třeba pátrat: ‘Kde mi dal život příležitost něco se naučit, něco zvládnout, něco v sobě posílit a pěstovat, kde mi dal možnost vůbec si uvědomit svoji sílu, a tu potom také uplatnit.’
Nyní je patrné, že to, co člověk nejdříve vnímal jako něco určeného zvenku, si vlastně určoval sám. To platí i pro lidské stárnutí. Vstup do tohoto života byl dobrovolný, proto musí být každý připraven i na jeho proměny spojené s věkem. Ještě více – alespoň v dospělém věku – to platí pro věci, které člověk vnímá jako cizí určení daná společností. Každý si je na sebe nachystal sám. Takže teď by si neměl stěžovat. Existuje mnoho důvodů, proč se zařadit, respektovat běžné zvyklosti a zavedená pravidla, členění času atd. Máte chuť vystoupit, opustit konvenční struktury a rozhodovat se samostatně? Pak to tedy udělejte! Je přece svoboda! Vlastní určení je stále možné. A jestli je vám milejší setrvat, musíte se s tímto rozhodnutím ztotožnit, musí být uvědomělé a dobrovolné.
Představa, že věci určuje někdo jiný, souvisí s nedostatkem sebevědomí. Zbavuje člověka vlastního rozhodování, chrání před odpovědností za důsledky. Nabízí možnost najít pro cokoliv omluvu.
…Život je možné si představit jako cvičiště, jako jakési fitness-centrum. Před inkarnací si duše řekla: ‘Ty a ty dovednosti by se ještě měly objevit a projevit, tohle by se mělo zlepšit, prohloubit, zjemnit a vůbec zdokonalit, a k tomu bych měla ráda vhodný život.’ Nakonec si můžete říci: ‘Kdyby můj život probíhal jinak, nenaučil bych se spoustu věcí, byl bych mnohem chudší. Ale úmluva před narozením a život, který jsem vedl, dávají společný smysl. Jsem teď bohatší, dokonalejší, hodně jsem získal.’ “ (z kapitoly: Nalézání smyslu v minulosti, str. 95)
Myšlenka takto “zařízené inkarnace” (a mám další pojem!) se mi, především díky vrozené dědičnosti některých vlastností, sahající až několik generací zpátky, nechápe příliš dobře. Stejně jako představa, že bychom si na sebe dobrovolně ušili bič v podobě utrpení, jehož bolest, zejména ve fyzické podobě, může být opravdu nezměrná. Jedině masochista na sebe podobné věci chystá! Ačkoliv připouštím, že někdy jsou POUZE nepříjemné a bolestivé zkušenosti způsobem, jak dosáhnout nějakého vnitřního pokroku nebo stanoveného cíle. Kdybychom byli se vším spokojeni, mohli jsme zůstat v Nebi a neplahočit se na tuhle divnou planetu! Vážně jsem si napsání tohoto článku vybral sám?!
Kniha však nabízí velmi přijatelné řešení, jak chápat a vyhodnotit problematické situace nebo dokonce osoby, o kterých si myslíme, že nám v životě ublížily. Byly chvíle, kdy jsem se vůči svému okolí neprojevil příliš ohleduplně a některé ex přítelkyně vědí své. A vědí své i řadu let po našem rozchodu, jako bych byl doživotním provinilcem a ony stále obětí, přestože již jeden pro druhého neznamenáme nic.
Kdo nepřipouští žádné usmíření, má na to díky vzpomínkám patrně právo. Stejně jako má právo posuzovat člověka neustálými výčitkami a připomínáním jak se někdy zachoval, nesprávně rozhodl nebo chybně odhadl situaci. S doživotním káravým pohledem a hněvem už jsem se musel v jednom případě bohužel smířit. Rozhodně to však neznamená, že jsem ho přijal za svůj a budu se donekonečna obviňovat i já sám. To podstatné je, uvědomit si lítost nad svým jednáním, ale zároveň projevit odhodlání ke změně. A je pouze můj problém, jak se se svým odhodláním vypořádám a jak rychle se mi podaří konkrétní změny dosáhnout. I silná nedůvěra okolí v moji změnu mi dávala sílu, přestože byla zároveň zklamáním a podporu jsem nacházel jinde.
Andělé nám dávají odpověď i na otázku: Jaký postoj má potom zaujmout vůči provinilci oběť? Následující pasáž se mi opravdu líbí. I proto, že jsem si sám připadal často jako oběť a přál jsem si vymanit se z tohoto pocitu!
“…Pro posuzování druhých, kteří člověku způsobili nějaké bezpráví, platí: ‘Miluj své bližní i své nepřátele!’ To je ovšem ideál. Začněte tím, že je necháte na pokoji. Co vám způsobí někdo jiný, je jeho problém, zatěžuje to jeho duši a jeho svědomí. Problémem oběti je, zda připustila, aby se to stalo. Je-li to tento případ, nezoufejte a neříkejte hned: ‘Jak jsem si to všechno mohl nechat líbit?’, nýbrž smiřte se sami se sebou i tady: ‘Tehdy to nešlo jinak, měl jsem asi strach a byl jsem příliš slabý.’
Je důležité si uvědomit, proč se člověk do role oběti dostává a rozhodnout se, jak se zachovat příště. Buď si řeknu, že už se mi to nestane, nebo si zdůvodním, proč se to může opakovat…
…Nemá smysl zahrnovat ostatní výčitkami a v sobě spatřovat trpící oběť. Je nutné si říci: ‘Toto řešení mi v dané situaci připadalo nejvhodnější. A v tom také tkví jeho smysl.’ Nejde o výčitky, nýbrž o nalezení smyslu ve věcech minulých. A to je velký rozdíl…” (z kapitoly: Nalézání smyslu v minulosti, str. 115)
Uvědomění, které ve mě tato kniha často prohlubovala, by se dalo shrnout do následující věty: “Čiň, co je s tebou v souladu, co skutečně chceš, za co jsi ochoten nést odpovědnost.” V souvislosti s náboženstvím se totiž často setkávám s alibismem typu: “Byla to vůle Boží!” Bývá to totiž pohodlnější, než přijmout odpovědnost za svůj život, svá rozhodování a skutky. To mi přijde jako jedno z velmi silných poselství knihy Andělé nám dávají odpověď na otázky smyslu života, kterou bych doporučil každému, kdo si podobné životní (nechci psát duchovní) otázky je ochoten pokládat.
“…Prvním krokem k tomu je uvědomit si, že ‘žít’ znamená ‘setkávat se’. Každý den je plný setkání. Setkání s lidmi, situacemi, s přírodou, počasím, s problémy všeho druhu. Každý den něco slyšíte, vidíte, čtete, něco na vás doléhá. Otázka, jak se zachovat, aby to bylo smysluplné, vyvstává především v nějaké problematické situaci, kdy život člověka k něčemu vyzývá, kdy má problém, cítí se ohrožen, pochybuje a neví. Většinou to bývá spojeno s nepříjemnými pocity, s obavami a strachem a alternativy jednání v sobě obsahují morální aspekt. Život se prostě ptá, a na člověku záleží, jak odpoví.
Dokud se totiž vy ptáte života, odpověď stále nepřichází. Zkuste otočit role: ‘Život se mě něco ptá a očekává, že teď je na mně, jak mu odpovím.’ Třeba jenom lehce zaťuká a tichnouce se zeptá: ‘Poslechni, jak to je?’ Když ho odbudete, aby byl zticha, že nemáte čas ani chuť, že vás to nezajímá, trochu zvýší hlas a zeptá se zřetelněji: ‘Slyšíš mě?! Jak to vlastně je?’ A někdy prudce rozrazí dveře, vtrhne dovnitř, najednou stojí před vámi a burácí: ‘Tak teď chci vědět, jak to tedy je!’ Tomu se ale potom říká krize, obrovský problém, rána osudu nebo katastrofa.
Pak si možná vzpomenete, že tatáž otázka tu už někdy zazněla – sice ne tak důrazně -, avšak byla vám velmi nepříjemná a zůstala bez odezvy. Ovšem nedlouho poté nastává situace, kdy se už odpovědi dál vyhýbat nelze. Takový je prostě život! Ale když se na věc později díváte s odstupem, nebude už možná vypadat tak dramaticky, dokonce v ní snad lze najít i špetku humoru. Při vzpomínce na celou tu hrůzu se dnes už asi neubráníte úsměvu. To je dobré znamení – smysl pro humor zůstal zachován!” (z kapitoly: Žít smysluplně v přítomnosti, str. 120)
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
