Není to tak dlouho, co jsem během své návštěvy prodejny Levné knihy narazil na jeden literární klenot – dosud nepublikovaný rozhovor Pavla Maurera s Jaroslavem Foglarem, který musí, zcela jistě, potěšit každého příznivce Rychlých šípů a všech dobrodružných knížek tohoto spisovatele! Za neuvěřitelných 29,- Kč jsem si rozšířil “Foglarovu sekci” o titul s názvem Ježek v kleci.
Rozhovory jsou z období 1982 – 1985. V té době byl Jaroslav Foglar na černé listině a nemohl publikovat. Obracel se proto na známé kulturní i spřízněné osobnosti, aby ho podpořily. Byli mezi nimi například: Miloslav Šimek, Jiří Grossmann, spisovatelé Jan Drda a Ladislav Fuks, kreslíř a hudebník Marko Čermák, režisér Jiří Menzel nebo literární kritik Bedřich Bösser.
Jak to bylo
Když jsem byl kluk, jednou za mnou přišel můj táta a dal mi do ruky knížku Hoši od Bobří řeky. Tmavomodrý obal byl značně ohmataný, táta omluvně pokrčil rameny a dodal, že on ji rád četl. Přelouskal jsem pak ještě pár “foglarovek” a tím to pro mne skončilo.
Pár let nato jsem s údivem zjistil, že Jaroslav Foglar žije, že je mužem z masa a kostí, že aktivně vede svůj slavný oddíl. Zcela spontánně mne napadlo natočit s ním rozhovor. Vůbec jsem netušil, že nám tohle interview bude trvat několik let, že se trošku spřátelíme a že na konci tohoto upřímného vyznání zjistím, že si to dílko každý rád přečte, ale nikdo nebude mít odvahu jej publikovat.
Foglar prakticky po celý svůj život prožíval období, kdy nesměly jeho knihy vycházet, a pak zase periody, kdy “byl povolen” – v takové době jeho knihy zaplavily trh jako tsunami. Je těžké si dnes představit, že někdo bránil tisknout dílo, které pozitivně ovlivňovalo mládež po několik generací. Ideály dobrých skutků, zdravého života, upřímnosti a čestnosti téměř trčí z každé jeho práce.
Když byl tento téměř čtyři roky trvající rozhovor sepsán a různými nakladatelstvími odmítnut, zastrčil jsem jej v 80. letech minulého století na dno svého pracovního stolu. Po sametové revoluci se s Foglarem doslova “roztrhl pytel”. Po letech strádání se vyhladovělý trh vrhl na reprinty veškerého autorova díla. Nechtěl jsem vstoupit do této řeky.
Před rokem jsem oprášil tenhle text naťukaný se stovkami překlepů na zažloutlém papíru na psacím stroji Consul a dal jej číst své jednadvacetileté dceři. A ta to všechno rozhodla! Aleše Najbrta jsem požádal o výtvarné zpracování této útlé knížky nejen pro jeho talent. Byl moji první volbou také proto, že jako člen legendárního divadla Sklep hrál skvěle v příběhu Rychlých šípů roli Bohouše z potutelného Bratrstva kočičí pracky.
Pavel Maurer, Praha, 2013
Půjdete-li okolo Levných knih, zkuste se po této útlé knížce podívat. Rozhovory jsou značně osobního charakteru a došlo i na otázku, zda-li pana Foglara nemrzí, že nemá syna ani dceru?
Ukázka z knihy
Dodnes se spousta chlapců a děvčat snaží vypátrat Stínadla, hledají, kde by mohla být tajemná Země nikoho, objevit kostel sv. Jakuba. Pomůžete nám?
Víte, já nechci prozradit, kde jsou Stínadla, kde leží Země nikoho a jestli Rychlé šípy skutečně existovaly, nebo ne. Myslím, že právě to tajemství, kterým jsou zahaleni moji hrdinové nebo místa, ve kterých se pohybovali, je na nich to poutavé a krásné. Také jsem přesvědčen o tom, že mé texty vedou mládež k tomu, aby objevovala nová romantická místa, zákoutí Prahy nebo měst či vesnic. Kdybych řekl, kde leží Stínadla nebo zda existovaly Rychlé šípy, asi bych něco narušil. A to já nechci. Všude kolem nás je mnoho zvláštních starých domů, divokých přírodních zákoutí. Jen se pozorně rozhlédnout. Dívat se nadšenýma chlapeckýma očima, které vidí záhady a snaží se objevovat svět kolem sebe. Dívat se kolem sebe snad i trochu romanticky, nalézat zajímavé detaily i ve zdánlivě všedních věcech.
Už od mládí jsem se snažil poznat všechno kolem sebe. Byl jsem kluk z města. Na venkově jsme neměli ani příbuzné. Třeba první živou krávu jsem viděl teprve ve 13 letech a to ještě ve Švýcarsku, kam mě škola vyslala za odměnu. Lidi zajímá, jak jsem přišel na ježka v kleci. Chci, aby zůstal legendou. Stejně jako postava Jana Tleskače, který dostal jméno v nalezinci, protože si jako malý s ježkem hrával a přitom tleskal…
[democracy id=”6″]
Zdroj: vlastní, Ježek v kleci Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
