Tuto knihu považuji ve svém životě za velmi důležitou zejména proto, že mě přivedla k psychologii Alfreda Adlera, který se rozešel s Freudem a jeho psychoanalýzou, aby založil vlastní školu individuální psychologie. Proslul zejména svým pojednáním o souvislosti mezi pocitem méněcennosti a pudem k moci a ve svém rozsáhlém díle se věnoval lidským vztahům, výchově a psychoterapii.
Bestseller Odvaha nebýt oblíbený je tedy dobrý start do světa nového poznání o tom, co všechno a jak může ovlivňovat náš život, naše rozhodování, naše myšlení. Otevírá jedinečný pohled na naše předsudky a také snahu o dosažení životního úspěchu a štěstí. Pohled, který jednoznačně popírá trauma jako psychické zranění, které má za následek, že je člověk v současnosti nešťastný. Autoři knihy (Ičiró Kišimi a Fumitake Koga) velmi často samotného Adlera citují:
“Žádná zkušenost není sama o sobě příčinou úspěchu, nebo prohry. Netrpíme proto, že nám určité zážitky způsobily otřes – takzvané trauma -, ale sami si ze svých zážitků vytváříme, co se nám hodí. Nejsme svými zážitky determinováni, avšak význam, který jim propůjčujeme, je sebedeterminující.”
Freudova psychoanalýza a teorie neúprosné minulosti, která nás pronásleduje, sice dává naději, že když se zbavíme starých traumat, bude naše přítomnost veselejší, na druhou stranu je děsivá představa, že jsme takto ovlivněni prakticky neustále. Adler netvrdí, že když prožijeme něco zlého, nijak to neovlivní vývoj osobnosti – ovlivní a silně…
“Podstatné ale je, že tento vliv sám o sobě nic nepředurčuje. To my určujeme své životy prostřednictvím toho, jaký význam svým minulým zážitkům připíšeme. Tvůj život není něco, co ti někdo dá, ale něco, co si vybíráš sám, a jen ty sám rozhoduješ, jak budeš žít.”
Kniha je napsána formou rozhovoru mezi “mladíkem a filozofem” a musím přiznat, že mi mladíkův tón a způsob jeho údivu nebyl zcela příjemný. Často se totiž, jakoby naschvál, rozčiluje a dává najevo svůj nesouhlas s filozofovými názory. Je přitom naivní a snaží se o protinázor, který pokaždé vypovídá o jeho aktuální míře pochopení, nebo spíše nepochopení tématu. Tento způsob komunikace se čtenářem je záměrný, aby knize porozuměl opravdu každý. Někdy ale může působit neobratně, úsměvně, ačkoliv připouštím, že i dojemně. Nikdy na mě bohužel nepůsobil tak, jak by zřejmě chtěl, tedy přirozeně. Podstatný je však u této knihy obsah, nikoliv forma, a to je potřeba mít na paměti!
Během pěti večerů oba protagonisté debatují o základních životních situacích a nepřestávají hledat cestu vedoucí k prostému lidskému štěstí. Filozof přitom, v duchu klasického sokratovského vzoru plného příkladů ze života, nenásilně vede mladíka k tomu, aby sám nalezl odpovědi na své otázky a pochyby. Původně skeptický a zahořklý mladík během dialogu postupně dospívá k poznání, jak se nenechat spoutat minulostí či ovlivňovat okolím, jak najít odvahu převzít kontrolu nad vlastním životem a dosáhnout tak opravdového štěstí.
Tento druh literatury je vždy citlivý na míru vašeho vlastního vnitřního nastavení a duševního rozvoje. Některé souvislosti proto nemusíte vnímat hned, ale nakonec je stejně pochopíte, protože něco ve vašem nitru tomu všemu, nějakým záhadným způsobem, dokonale rozumí. Takový jsem měl ze čtení pocit a přestože nebyl pokaždé příjemný, nakonec byl osvobozující!
Jistě budete při čtení zažívat své pocity a uvažovat nad svým vlastním životem, protože Odvaha nebýt oblíbený vám k tomu dodá odvahu! A to je nesmírně cenná vlastnost této knihy, kterou doporučuji každému, kdo chce začít poznávat sebe sama z jiného úhlu pohledu.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
