Ve filmu Pasažéři z roku 2016 je teoreticky přes pět tisíc herců. Prakticky je však zvládnete spočítat na prstech jedné ruky, i když bez záruky! Není to sci-fi velkofilm, který by diváka ohromil počtem komparsistů a hlavních i vedlejších rolí. Je to film, který má své zvláštní kouzlo v analogii s neurčitostí našeho životního poslání a smyslu. Je to film, o kterém vám opět potřebuji něco málo napsat.
Ke snímku mne přitáhla vznášející se Jennifer Lawrence v ukázce HBO a tak jsem ji chtěl vidět, jak se vznáší ještě víc! Tahle učiněná půvabnice, kterou můžete znát např. z filmové série Hunger Games, si v Pasažérech zahrála spisovatelku Auroru, která skvěle doplňuje obstojný herecký výkon Chrise Pratta. Popisem filmu jsem se nijak nezabýval a nechal se překvapit, o co téhle dvojici, v kulisách pustého vesmíru, vlastně půjde.
Kupodivu nejde o nic jiného, než o přežití. Mnohem důležitější, než samotná otázka života a smrti, je zde však motivace. Co nás motivuje k tomu, že se rozhodneme v životě udělat nějakou radikální změnu? Chceme být na své cestě za naplněním vlastního osudu jen pasažéry, kteří se pouze vezou na vlnách přicházejících událostí nebo máme snahu poznat jejich smysl a rozdíl mezi cestou a jejím cílem? Co je pro nás tím nejdůležitějším?
Každý z pasažérů luxusní vesmírné lodi si zaplatil cestu za novým životem, na nové planetě. Vyhlídky nových událostí, příležitostí a seberealizace ve zcela novém světě, jsou bezesporu velkou motivací pro uskutečnění takovéto cesty. Přes nekonečnost galaxií vede k cíli pouze hibernace. Ale co když se, nešťastnou náhodou, probudíte o 90 let dříve, než ve skutečnosti máte a vaše sny o novém životě rázem pozbudou smyslu?
Takovou událost přitom není nutné vnímat příliš vesmírně. Krutá realita toho, že nás někdo nebo něco připraví o životní sen, je přítomna už na Zemi. Jen si tu můžeme jiný sen najít snadněji, než na opuštěné vesmírné lodi, ačkoliv je plná nejrůznějších atrakcí pro sportovní a kulturní vyžití cestujících, kteří by se za normálních okolností probudili měsíc před přistáním. Jim (Chris Pratt) se probudil sám a když pochopil, že svůj hibernační modul nemůže opravit, měl vážně depku! A co někdy dělají slabší jedinci, když podlehnou depce a nemají po ruce antidepresíva? Posadí se na bar a robotickým panákem, lidského zevnějšku, si nechají nalít pořádného panáka!
Ale co, když už na věčnost, tak s pořádnou whiskey! Nebo s pořádnou Aurorou? Tohle dilema je vážně problém a patrně už tušíte, jak si s ním Chris poradil. Kdo by se taky nechtěl vznášet mezi hvězdami s takovou šťabajznou? A v žáru nicoty – líbal její rty… Tohle není o morálce, ale o chtíči! Chris se nechal provokovat celkem dlouho, ale jaké vlastně bylo jeho rozhodování v této nelehké volbě, to už musíte zjistit sami. Já vám jen prozradím, že láska tam přeci jen vykvetla.
Jenomže, co s láskou, když jste na doživotí v létajícím krematoriu? Tady začíná to pravé a nefalšované psychologické drama, ze kterého se můžete buď zbláznit, nebo si vzít k srdci radu od robotického barmana: „Přestaňte se trápit věcmi, které nemůžete změnit a začněte žít!“ Rád přijímám z filmů nějaká poselství, abych tak ospravedlnil čas, který věnuji do jejich sledování. A právě tahle věta asi nejlépe vystihuje myšlenku, která mi po zhlédnutí Pasažérů utkvěla v hlavě. Je skvělé, že byla navíc zabalena ve sci-fi kabátu s vynikajícím audiovizuálním a technickým zpracováním! Troufám si říci, že potěší každého příznivce sci-fi, který nepohrdne ani trochou romance.
Zdroj: vlastní Foto: Passangers

Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.