Nebyl to večer jako každý jiný. Muži kmene Křídla želv se sešli u výročního ohně, by se poradili s náčelníkem, radou starších a milosrdně trpěnou radou mladších o následném postupu. Na programu jednání byla samozřejmě evidence nově narozených neviňátek, zemřelých soukmenovců, ale i bilance ekonomického statusu a výčet potrestaných, kteří se prohřešili v rámci zákonů kmene.
Hlavním tématem večera bylo ovšem to nejožehavější. Jmenovalo se, Bílý muž. Bílou ženu nikdo neřešil, maximálně tehdy, padla-li mu do spárů. Bílí muži ovšem k rudým ženám přistupovali obdobným způsobem, nezbýval tedy čas na mrhání časem, řešit podobné malichernosti.
Osadu tvořilo 24 tee-pee stanů. Přímo vprostřed stál wigwam náčelníka. Náčelník ovšem wigwam neobýval z pochopitelných důvodů, aby ho nikdo hned tak neobjevil, v případě invaze nepřítele.
Náčelník měl za ušima. Co všechno, dokáže si důvtipný čtenář domyslet.
Kolem střídmě udržovaného ohně trůnilo pětadvacet mužů. Co muž, to jedno obydlí. Ženy, děcka, trestaní a nemocní přístup do kokpitu měli zakázán. Kdyby se někdo ptal, proč náčelník se porady u ohně též účastnil, ačkoli svůj wigwam neobývá, rád Vám vysvětlím, že se jedná o privilegia mocných.
Noční tmu ostře prořezávalo hlasité ticho, které ani praskot ohniště nedokázal překřičet. Muži rozjímali o dnešní poradě, o tom, kdo dá do placu většího fleka, co mu z toho kápne, kdo bude tím, který spatřil posledního živého bizona, kdo se může pochlubit, že už i on okusil ohnivou vodu a bílou ženu, atakdál. Hlavním tématem seance byl nicméně bílý muž.
Náčelník Tůtátotam hypnotizoval uhrančivým pohledem snad každý plamínek Výročního ohně. Koncentroval síly na průběh a úspěch porady. A samozřejmě, na ten svůj. Snad každý z bojovníků rady starších přál si náčelnickou stolici. Ohledně rady mladších, úplně každý. Musím ty hejsky vyslat do boje, probíhalo načelníkovi hlavou. Jen ať pojdou jak kojoti. A nebo, jako bizoni?? Při této představě přejel mu mráz po zádech. Bílý muž. Uff…
‘Dali jste děckám jména, pokud přežila a zdráva jsou??’ Náčelník musel uvést řeč něčím standardním.
Slova se ujal náčelníkův synovec Tamtotůtá. ‘Náčelníku. Moje dcerka už chodí a mluví. Podle tradice, která spočívá v prvních vyřčených slovech, dali jsme jí s ženou jméno Dejmito.’
Náčelník dlouho mlčel a zasmušilým pohledem pozoroval plameny, kterak olizují dřevo vatry.
‘Všiml jsem si zde v osadě ještě několika outěžků. Kdo je další??’
Náčelník Tůtátotam potřeboval vědět vše.
‘Náčelníku,’ ozval se další z jeho synovců, Totamtůtá. ‘Moje žena povila dceru. Dali jsme jí jméno Číjeto.’
Tůtátotam zvěst přijal s mlčením. Bylo mu jasné, že první slova nevyřkla Totamtůtova dcerka.
‘Dcery, dcery, samé dcery!! Náš lid potřebuje bojovníky!! Muže!! Šamane!! Dokážeš s tím něco udělat??’
Šaman Tutamlámal se vyděšeně nahrbil. ‘Náčelníku. Bojovníci Atumam U a Egnaro zabili bílé muže a přinesli ohnivou vodu.’
‘Atumam U, Egnaro, máte ohnivou vodu??’ Náčelník Tůtátotam se musel dotázat jako první, neboť členům rady mladších nebylo dovoleno se u poradního sezení ani přihlásit o slovo. Stejně by jim hlášení se k ničemu nepomohlo.
Rada mladších fungovala coby katalyzátor existence rady starších.
Atumam U a Egnaro prohlásili jako jeden muž: ‘Máme, náčelníku!!’ Na tuto chvíli celý večer čekali. Věděli, že náčelník ohnivou vodou nepohrdne.
‘Sem s ní, holomci!! Nebo použiju kůži z vašich zadků na bubence, které vyrábí můj dvorní perkusionista Tamtamtamtam.’
Egnaro zalovil v pytli z bůvolí kůže a vytáhl neuměle vyfoukanou butylku s obsahem tekutiny nedefinovatelné barvy. Donesl ji k náčelníkovi. Náčelník se jí ihned chopil, a během půl minuty, butylka byla prázdná.
Náčelník odhodil prázdnou láhev a jal se zběsile kašlat a chroptět. Tuto seanci vysvětloval ostatním coby oběť Manitůovi.
‘To má být vše??’ chrčel mezitím vstříc bojovníkům. ‘Náčelníku. Další ohnivou vodu jsme nechali u tvé ženy.’
Eh. Ta zas bude tuhá jak houžev, pomyslel si náčelník. Inu, co, alespoň mě nebude obtěžovat vykonáváním těch trapných pohybů na jejím těle.
‘Bílý muž,’ naježil se náčelník. ‘Přišel z jiného světa. Obírá nás o naši zem, o naše ženy, jídlo, bojovníky. Koně, ano, koně. Jsou krásní a užiteční, ale, kdo nám vrátí naši zem, naše bohy, naši hrdost, čest…’
Přihlásil se mluvčí rady starších Vemtozpět.
‘Náčelníku. Nevěřím tomu, že v našich krajích uspějí. Nevědí, jak přežít v prérii, nedokážou vzdorovat bouřím bez svých kamenných či roubených chýší, neumějí číst v stopách…’
Náčelník Tůtátotam se upřeně podíval Vemtozpětovi do očí. Ohnivá voda začala působit a náčelníkův zrak pohasl.
‘Bílý muž.’
‘Egnaro, Atumam U, doprovoďte mě k mé ženě.’
Zdroj: vlastní Foto: Pixabay.com
Narodil se v roce 1979 ve Středních Čechách. František je muzikant tělem i duší a svého času šmidlal také na housle, teď již válí pouze na kejtru. S Michalem Cosmosem navštěvoval hudební školu a kdysi dávno si spolu zabrnkali několik nestydatých písní. Občas se věnuje také literární tůře. Věří, že vždycky může být hůře.
Masakr tahle povídka, hlavně to autorský čtení!! :))))