Tak tohle kdyby byla pravda, ač by to nebylo špatné, tak bych se za ta léta, co žiju, musela proměnit od základu už několikrát a zase zpět do původní podoby. To celé už mnohokrát. Žiju už totiž poměrně dlouho. Poměrně dlouho na to, abych už věděla, že příchodem nového roku se nezměním. Ale poměrně krátce na to, že v to pokaždé zas a znovu doufám. Není to proto, že bych byla tak moc nespokojená s tím, jaká jsem, ale proto, že bych měla ráda pocit, že se s přibývajícím věkem nějak vyvíjím. Že můj život má směr.
Musíme si ale nalít čistého vína. Snad už i dítěti je zcela jasné, že odbitím půlnoci z 31.12. na 1.1. nemůže dojít k žádné podstatné transformaci, i když bychom se na ni intenzivně připravovali. Většina lidí je v tu chvíli v podroušeném stavu, takže nemůže o změnách ani pomýšlet. To snad až ráno či odpoledne, když se z toho všeho vyspí a je jim tak zle, že si řeknou, že už nikdy nebudou pít. “Už jenom na svatbách a nebo večírcích, přes den né, jenom po nocích”, jak trefně popisuje text písně Rybičky 48 Slibuju, že nebudu pít.
Spousta z nás vstupuje do nového roku s předsevzetími, že začne pěkně od začátku, s čistým štítem. 1.1. jsme každý taková nevinná tabula rasa, na kterou se začíná teprve psát. Já si do nového roku žádná předsevzetí zásadně nedávám, jelikož vím, že bych je stejně nenaplnila, a tak se předem zbavuji potencionální frustrace z vlastního selhání. V mládí jsem dostala poměrně tvrdou školu od mého bratra a bratrance a všichni se domnívali, že mě v životě nemůže žádný člověk už překvapit. A přesto překvapuje dennodenně. Pozitivně i negativně. V mládí jsem bývalala hodně impulzivní a bouřlivá. Byla jsem přesvědčena o tom, že jsem tady proto, abych měnila svět i lidi v něm. Jenomže s přibývajícím věkem mi stále více dochází, že svět a lidi budou stále stejní. Ten, kdo se má měnit, jsem já. A to nejen proto, aby můj život v tomto světě, v této době byl pro mě snesitelnější. Realita totiž bude existovat bez ohledu na to, jestli se mi líbí nebo ne.
Jelikož se věnuji józe, už mnohem dávno jsem zjistila, že to, co vysíláme, se nám vrací. Je to jednoduché. Zákon akce a reakce. Když vysílám dobro, musí se mi dobro vracet. Pokud se na někoho usměju, přeci musí můj úsměv opětovat. Došla jsem však k překvapivému objevu, že ne na všechny tyto zákony platí. Někdo je vůči úsměvu a pozdravu naprosto resistentní. Nemá to pro něj hlubší význam, netrpí uvnitř, je to prostě jen lidský omezenec, kterým snad nepohne ani Bach! A budu se trápit tím, že takový člověk nereflektuje na moji dobrotu? Nebudu. Už ne.
Někteří z nás si do nového roku jistě dali nějaké to smysluplné předsevzetí. Například, že nebudou pít, zhubnou, přestanou kouřit, najdou si lepší, lépe placenou práci, doplní si vzdělání. To jsou, pochopitelně, bohulibé cíle. Častokrát jim v tomto počínání usnadňují cestu různé Výzvy, nejčastěji 30tidenní. Na internetu se to jimi jen hemží. Např. 30tidenní výzva na zhubnutí břicha, stehen, zadku. Ta výzva je pěkná věc. Ale dá se během 30 dnů odstranit to, co někdo pečlivě a s láskou budoval několik let? A znamená to, že po těch 30 dnech už budu nový člověk a pak už se zase o nic nemusím snažit?
Ale abych ty 30tidenní výzvy jen nekritizovala, i já mám ráda jednu výzvu. Je to výzva americké jogínky Adriene Mishler. Připravuje ji pravidelně již několik let. A je skvěle načasovaná vždy na začátek roku. Každý rok má jiné téma. Každý den je tematicky vymezen a jednotlivé dny vytvářejí logické posloupnosti jak duchovní, tak tělesné. Rozuměj cvičební. Na konci je z vás opravdu jiný člověk, jako znovuzrozený, oduševnělý, tělesně protažený, osvícený, poučený sám o sobě… Zcela dle jejího motta Find what feels good.
Ale zpět k výzvám méně zdařilým. Ještě mnohem absurdnější než 30 dnů hubnutí je 30 dnů nepít alkohol. Takové cíle si snad může dávat jen skutečný alkoholik. Měla jsem kamarádku, která kdysi od 1.1. na měsíc přestala pít veškerý alkohol. Patrně už si uvědomovala, že každodenní konzumace alkoholu má na ni neblahý vliv a ta všudypřítomná nalitá sklenice vína se stala její noční můrou. Takže prostě vydržela 30 dnů nepít. V těch 30 dnech neustále všechny o této skutečnosti spravovala, ve své podstatě už ani nekomunikovala o ničem jiném. Ještě mnohem hrůzostrašnější bylo, že celou tu dobu se těšila, že až to splní, tak se pořádně napije. Dodržela obojí, a to oslavné opití jí tedy šlo opravdu moc pěkně…. Takže k čemu je takovéto přiblblé předsevzetí? Proč by si v klidu člověk nemohl dát jednu skleničku vína? Jenomže on to člověk neumí. Má rád všechno v takové té nerozumné a velké míře. Ve velké míře pije i jí.
Když začne člověk sportovat, taky to vezme za špatný konec. Hned musí uběhnout 10 km, hned musí zhubnout 5 kg. Všichni jsme nedočkaví, netrpěliví. Když výsledek není patrný ihned, jsme nešťastní. Odsouváme náš život na neurčito. Říkáme si, že budeme šťastni teprve, až když budeme hubení, krásní, úspěšní. Kdo zná ale pravou normu? A poznáme vůbec, že už jsme dostatečně krásní, šťastní a hubení? Nebo nám to musí někdo říct? A pokud nám to řekne, budeme tomu věřit?
Další výbornou skupinou jsou kuřáci, kteří se snaží svého zlozvyku rok co rok zbavit. Zatím znám jednoho jediného člověka, kterému se to podařilo. Jednoho dne si řekl, že už nebude kouřit a od té doby už asi 20 let nekouří. Prostě už si nezapálil. Nepotřeboval k tomu žvýkačky, náplasti. Jen pevnou vůli. Strašně vtipní jsou ti, kteří přestávají kouřit tak, že začnou kouřit elektronické cigarety, nebo iQos. Prosím vás, vždyť to je přeci pořád kouření! Určitě není zdravější a v případě iQos to, s prominutím, smrdí ještě mnohem více než normální cigára.
Další předsevzetí se mohou týkat zdravé stravy. Budem jíst zdravě. CO je, ale, prosím, to zdravé? Jakou máme záruku, že potraviny označené jako bio,eko etc skutečně bio a eko jsou? Žádnou. Pokud si je sami rovnou doma nevypěstujeme. Stravování podléhá módním trendům a v těch se často špatně orientuje. To, co bylo včera zdravé, dnes už je nezdravé a naopak. Záleží na tom, co je třeba prosadit a prodat. Největší kravina je do sebe cpát potravinové doplňky.
Tak co, ještě máte nějaká jiná novoroční předsevzetí. Že nebute tolik času trávit na sociálních sítích, nebudete prokrastinovat. Všechny úkoly budete plnit v termínu a už žádné zdržování. Bohulibý záměr! Držím vám palce!
A já jsem přišla na to, že vlastně také jedno takové předsevzetí mám. Už nebudu tolik přemýšlet. Přemýšlení často přináší strachy a obavy, z přemíry přemýšlení bolí hlava. K jistému posunu už jsem došla. Moje hlava už není jako rozbouřené moře, nebo nezkrotná řeka. Už je to spíš jen rozčeřená hladina rybníka. My, lidé si děláme život složitější, než ve skutečnosti je. Ty největší překážky a bariéry si stavíme my sami. Při tom stačí tak málo – být co nejvíce s těmi, které máme rádi, dýchat, smát se, objímat se. A co teď? Slovy dvou písařů : ” Snad jedině žít!” Takže, milí čtenáři, v novém a magickém roce 2020 hlavně žijte!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
Moc ráda čtu Vaše příspěvky a tento článek se mi opět velmi líbil! 🙂 Tak hlavně žít!
Moc děkuji za milý komentář. Pokud byste snesla i další mé články, zvu Vás na můj blog na FB NEsnesitelná těžkost bytí. Psaní je pro mě terapie a jsem šťastná, že si ty moje spisky vůbec někdo přečte 🙂 Díky
Zatím jsem snesla vše od Vás… 🙂 Ráda se přijdu na NEsnesitelnost podívat!