Byl začátek školního roku, září. Se studenty prvního ročníku jsem se seznamoval výčtem mých nejoblíbenějších herních titulů a krátkým monologem na téma "hry jako druh umění". Tohle na úvod vždycky zabere a tak se budoucí tesaři i truhláři rozpovídali o vlastních herních zážitcích. Vzájemně se předháněli v tom, která hra je "rakovina" a kterou je potřeba pařit neustále. Díky tomu jsem nabyl dojmu, že většina třídy má doma PC. A jestli se jeden nesmělý hošík zdržel dialogu, mělo to spíše ten důvod, že ještě hraje Minecraft a nechce to před spolužáky přiznat.
Když přišel koronavirus, realita ukázala svoji pravou tvář: PC nemá nikdo ze třídy a jestli se jeden nesmělý hošík zapojil do distanční výuky, mělo to spíše ten důvod, že mu to umožnili rodiče, kteří na poslední chvíli stihli koupit domácí notebook. Stejný osud pak potkal téměř celou školu, až na některé výjimky.
| AKTIVACE | PŘIHLÁŠENÍ |
