Spolek Jane Austenové

Určitě už jste někdy zažili ten pocit absolutní prázdnoty, která se ve vás rozhostí ve chvíli, když dočtete knihu, která se vám líbila, kterou jste svým způsobem žili. Je to zkušenost, kterou čas od času projde každý knihomol, milovník knih, nebo chcete-li bookworm. Nedá se to k ničemu moc připodobnit; je to prostě taková díra, která nejde ničím zaplnit. A vy si jen říkáte, co budu teď dělat?

V podstatě máte tři možnosti, jak vzniklou situaci řešit: 1) Můžete vzápětí začít číst jinou knihu. Prostě vytlouci klín klínem. Po chvíli ale zjistíte, že ta další kniha vás vůbec nezajímá, nestrhává vás, nevtahuje do děje. Vzpomínáte na tu předešlou.

2) Můžete začít číst právě dočtenou knihu zase od začátku. To však rozhodně není nejlepší nápad. Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš a vstoupíš-li, pak až s nějakým delším odstupem, aby ta řeka byla úplně jiná a původní voda v ní odtekla.

3) Vstřebat právě dočtenou knihu. Prostě jí dát takový „dojezd“, abyste ji mohli „dožít“. Urovnat si v sobě všechny myšlenky, dát jim řád, rozloučit se se všemi postavami a jejich osudy. Dovolit si tu chvíli smutku, kterou si v sobě nesete a také můžete o knize začít vyprávět někomu vám milému, abyste emoce ze sebe dostali.

Přiznávám, že popisovaný pocit jsem nezažila už poměrně dlouho. Ale teď jsem zase okusila, jaké to je. Při tom jsem tu knihu koupila jen úplnou náhodou. Měla jsem už zaplacený nákup a pomalu jsem odcházela od pokladny z knihkupectví a najednou jsem zahlédla sympatický obal knihy Spolek Jane Austenové. Nikdy jindy před tím jsem to neudělala, ale tentokrát jsem prodavačku požádala, aby mi spis podala k nahlédnutí. Původně jsem si myslela, že mi na něm něco nebude sedět a vrátím ho hned zpět. Ovšem nějaký šestý smysl mě pak přesvědčil, abych ho koupila. Byl to vánoční dárek pro moji dceru, která zbožňuje Pýchu a předsudek.

Nakonec jsem ovšem knihu otevřela já a během dvou dnů přečetla. Nečekejte však recenzi toho díla. Není to určitě nejlepší věc, kterou jsem ve svém životě četla, nezařadí se ani do desítky či dvacítky nejlepších, přesto mě uchvátila. Objevila se v pravou chvíli, aby mi zlepšila náladu a pohladila po duši. Je to vcelku povedená prvotina americké spisovatelky Natalie Jenner.

Krátce po druhé světové válce se v malebné vesničce Chawton na jihu Anglie pár naprosto různorodých lidí rozhodne založit spolek a také muzeum slavné spisovatelky v domě, kde žila. Tento záměr by jim umožnil uchovat odkaz Jane Austenové pro budoucí generace. Popis kouzelného anglického venkova vyprávění jen umocňuje.

Spojení lidí nemohlo být rozmanitější a budete se divit, nešlo o feministický spolek, jelikož se tam vyskytovali i muži, mj. právník a lékař. Každý z osmi členů měl za sebou jisté životní trauma a čtení děl Jane Austenové mu/jí pomáhalo se s ranami osudu vyrovnávat. Narativ knihy má spád, ačkoli se vlastně nic moc neděje. O to zajímavější jsou překvapivá „zjištění“, které se sem tam objeví.

Na Spolku Jane Austenové mě fascinuje ani ne tak kniha sama jako spíš její záměr a fakt, že na světě pořád existují lidé, kteří Jane Austenovou zbožňují. Je spousta děl světové i české literatury, která zahýbala kulturou, ale pro mě existuje pouze několik autorů, které opravdu miluji. Pokud je zrovna „probíráme“ ve škole, moji žáci si nemohou nevšimnout, že k nim mám vřelý vztah. Dala jsem si takový cíl, že o těch svých oblíbencích musím postupně napsat a právě přečtený kus nahrává tomu, abych vzdala hold právě Jane Austenové.

Jsem v podstatě čtenářkou jejího jediného díla, a to Pýchy a předsudku. Berte to ale trochu jako nadsázku. Pochopitelně jsem četla i jiné její knihy, ale ty zůstaly ve stínu tohoto románu. Bývá označován jako rodinný román, ale podle mého je tento pojem značně pejorativní a já osobně ho nemám ráda. Kdysi jsme věnovali v rámci anglické literatury celý semestr rozboru tohoto díla a docentka Grmelová o něm uměla tak plamenně hovořit, že jsem nabyla dojmu, že ten, kdo to nečetl, jako by nežil. Vznikalo mnoho vtípků, které využívaly reálií z této knihy. Postav je tam pochopitelně mnoho, vždyť manželé Bennetovi mají tolik dcer, a tak se hlavním záměrem jejich matky stane všechny své dcery co nejlépe vdát, aby dosáhly životních jistot a tolik důležitého společenského postavení. Ale ten román obsahuje něco mnohem hlubšího a je skvěle ironický, nad čímž zůstává rozum stát, když vezmeme v potaz, že knihu napsala žena a vyšla v roce 1813.

V rozborech jsme do nekonečna srovnávali charaktery sester Bennetových  a  jejich nápadníků. Někomu byla patrně blízká křehká Jane a její pan Bingley, ale většina, stejně jako já, si určitě oblíbí inteligentní a energickou Elizabeth a pana Darcyho, kteří na své cestě k naplněné lásce překonají vlastní pýchu i předsudky. Asi každá žena prahne po takovém panu Darcym. Kdo z nás by se aspoň na chvíli nechtěl přenést do toho fiktivního časoprostoru, kdy na první pohled jedinou starostí tamních hrdinů bylo chodit na plesy, sem tam někoho navštívit a pro dívky bylo hlavním cílem se dobře vdát. Tuto zdánlivou jednoduchost a neustálé uvádění mladých dívek do společnosti narušuje vzdělanost a naprosto dokonalý sarkasmus Elizabeth Bennetové. Když poznáte její matku, říkáte si, po kom to ta holka má? Vždyť ta madam Bennetová je neskutečná slepice? No, ano, asi po chytrém a vyrovnaném otci. A tak jí fandíte, ztotožňujete se s ní a přejete jí ten závěrečný happy-end. Abyste si ho však zasloužili, musíte se trápit společně s ní a soužit se a oči si vyplakat, a pak teprve to prostě stojí za to.

Ne nadarmo se říká, že Elizabeth Bennetová je alter ego Jane Austenové. I autorka musela prožívat obrovskou lásku, která ovšem v jejím případě, bohužel, nikdy nedošla naplnění. O to obdivuhodnější je, jak příběhy líčí.

Ale vraťme se ke knize Spolek Jane Austenové. Je skvělé, že tato spisovatelka neustále vzbuzuje zájem. Vždyť její dílo bylo, je a bude nadčasové. Založit její spolek je skvělý počin. I já bych nejraději zakládala spolky mých oblíbených autorů a s pár dalšími blázny hodiny hovořila o jejich dílech a pocitech, které ve mně jejich knihy vyvolávají. Kdyby se touto činností dalo uživit, mám tu povolání snů. Sem tam bych koupila nějaký artefakt spjatý se spisovatelem či spisovatelkou a bylo by to. Vlastně proč ne, nic přeci není nemožné? 

Mám pocit, že tímto textem jsem prázdnotu v sobě trochu zacelila a mám v plánu si už po několikáté přečíst Pýchu a předsudek a nebo zhlédnout film, ve kterém je i skvělá hudba a herci. A pokud stejně jako já Jane Austenovou máte rádi, vřele vám doporučuji debutový román Natalie Jenner – Spolek Jane Austenové. A všem dívkám a ženám přeji, aby v novém roce potkaly svého pana Darcyho.

Zdroj: vlastní Foto: databazenknih.cz

Laďka

Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.