Starej Vaněk, ještě než s rodinou odtáhl do jinačího hnízda, měl ve zvyku kočírovat domácnost od A do Z. Pral, žehlil, pekl, vařil, uklízel, dělal veškeré činnosti, které jinde zastane většinou ženská ruka. Byl to pozoruhodný muž, který mezi sousedy vzbuzoval rozruch, pozdvižení, ale zároveň nesmírný obdiv. Starého Vaňka nezaskočila ani díra na ponožce, neboť měl svoji štupovací sadu vždy po ruce. Kdyby se o Vaňkovi dozvěděla televize, ta reportáž by musela vstoupit do dějin! Jenomže jsme o tomhle statečném rytíři věděli jen my, co jsme bydleli poblíž.
Stará Vaňková ležela soustavně v knihách, protože těch románů, které ještě chtěla za svůj život přečíst, je celkem dost. V letních měsících byla rozložená na lehátku, zatímco její manžel poletoval kolem a věšel prádlo. S ručníkem omotaným kolem hlavy se mezi prádelními šňůrami, kuchyní a koupelnou, proháněl až fenomenálně rychle. Byl to úkaz, na který do smrti nezapomenu. Když náhodou narazil na něco, co by mohla vědět pouze ženská hlava, prováděl operativní konzultace se sousedkami. Přes den byl k nezastavení doma, v noci zase jezdil s taxíkem, aby vydělal na další knihy pro Vaňkovou, kterou každé zaměstnání vyčerpávalo natolik, že se nakonec rozhodla zůstat u své oblíbené četby a na práci už časem nebylo ani pomyšlení.
Starým Vaňkem byla nejvíce fascinována moje máma, která o něm před tátou mnohokrát mluvila. Nevím už přesně, co říkala, ale pamatuji si jen slovo: „Vidíš?!“ Vlastně jsem zaslechl ještě něco o služkách a utrpení, ale to mi nepřísluší jakkoliv posuzovat. Faktem je, že naše máma byla ženskou variantou Vaňka. Dobrá zpráva je, že táta v knihách rozhodně neležel, ale uměl si najít spoustu neméně zajímavých koníčků. Některé souvisely s obrazovkou televize, jiné s monitorem počítače. Nebránil se však přiložit ruku k dílu, když se máma porouchala, nebo začala mluvit o starém Vaňkovi.
Starý Vaněk a moje máma jsou dva světy, které představují nepřijatelný životní extrém, do kterého bych se ve svém vlastním partnerském vztahu nechtěl nikdy dostat, ani po desítkách let manželství. Stále je však ve společnosti jeden z těchto extrémů zažitý natolik, že roli ženy můžeme automaticky vnímat jako otrokyni v domácnosti. Není to snad právě žena, která by se o domácnost měla umět postarat co nejlépe? Starej Vaněk by byl zcela jistě proti, protože lépe než on prádlo žádná ženská zkrátka nesloží. Nesloží!
Přestože si Vaněk i moje máma zaslouží můj hluboký obdiv, dopadnout jako oni bych v žádném případě nechtěl. Mámě jsem se proto doma snažil, alespoň někdy, pomáhat, Vaněk by o moji pomoc s největší pravděpodobností ani nestál. Ve vlastním vztahu jsem byl vždy zastáncem rovnoměrného rozdělení činností. Není snad partnerství především o společném zvládání života? Tak proč bychom potom nemohli zvládnout třeba společně uvařit? Nejsem žádným velkým kuchařem, ale připravit brambory, nebo třeba rýži, rozhodně zvládnu a cítil bych se nepříjemně, kdybych takovou „pomoc“ své partnerce přinejmenším nenabídl. Nikdy jsem se nenechal obskakovat, protože se rád přičiním o společnou radost z dobrého jídla, nebo čehokoliv jiného.
Ženy by nemusely vařit ani uklízet, protože to není jejich úděl, přestože je spousta mužů právě takhle vnímá. Kromě starého Vaňka, to se ví. Ale ani muži by nemuseli otročit ženám, Vaňku! Buďme tu jeden pro druhého a važme si každé maličkosti, kterou pro nás někdo udělá a za žádnou cenu nepřebírejme názor, že je to přeci samozřejmost. Nic není samozřejmost a za spoustou maličkostí je někdy velká námaha.
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
