Každé léto mám nutkání číst Kunderu. Zatímco v předešlých letech jsem vždy skončila četbou mého nejoblíbenějšího románu Nesmrtelnost nebo Nesnesitelná lehkost bytí, letos jsem si přečetla jeho román “poslední” s názvem Totožnost. Zatímco francouzsky vyšel už v roce 1996, do češtiny byl přeložen až letos, rok po Kunderově smrti. Číst Kunderu není lehké a psát a vyjadřovat se ke Kunderovi je ještě mnohem těžší. Jeho dílo je filozofické, mnohovrstevnaté, často uplatňuje intertextualitu, děj je v něm jen v pozadí. Kundera mluví za postavy, vysvětluje, dokládá, co si právě myslí a proč si to myslí. Na první pohled se autor sám chová nezaujatě, téměř cynicky, ale v druhém plánu můžeme vytušit, že je naopak velmi citlivý k těm postavám i jejich peripetiím, což je v Totožnosti velmi výrazné.
U nejednoznačných knih, a k těm právě ty Kunderovy bezesporu patří, mám nutkání si přečíst nejrůznější doslovy, komentáře, recenze, abych se utvrdila v tom, že jsem dílo pochopila. Vcelku nedávno jsem ale slyšela v rozhlase povídání literárního historika a profesorky české literatury právě na téma Nesmrtelnost a Nesnesitelná lehkost bytí a zjistila jsem s potěšením, že o těch románech smýšlím dobře a že oni erudovaní znalci neřekli nic jiného, než říkám svým žákům já. Ona stejně neexistuje jedna jediná správná interpretace knihy, a u Kundery to platí dvojnásob. Nejdůležitější je, k čemu nás dílo vybízí a jak my o něm uvažujeme, zda nás posouvá v životě dále. To my jsme součástí toho literárního prožitku, my jej dotváříme svými pouhými úvahami o něm a obohacujeme se navzájem, chceme ten literární zážitek zprostředkovat někomu jinému. Splýváme s tím dílem a tento proces je snadnější, pokud se dokážeme ztotožnit s nějakou postavou v románu vystupující.
Tentokrát jsem si řekla, že si žádnou recenzi, interpretaci či doslov ke knize rozhodně nepřečtu a napíšu si svoji vlastní úvahu. Tak předně, touto knihou sám Kundera popřel tvrzení, že je nepřítelem žen. Už dlouho jsem nečetla dílo, které by tak citlivě zacházelo s ženskou duší, které by ji tak chápalo, tak ospravedlňovalo nesmyslnost některých činů či pocitů, které se mohou vyskytnout v období velké hormonální rozkolísanosti ženy na prahu 50. roku života. Aspoň si myslím, že právě tolik hlavní hrdince Chantal je, protože mi v jistých okamžicích připomíná mne samotnou, ačkoli ona byla poznamenána jednou tragickou událostí, a tou byla smrt jejího malého syna. Hlavními tématy románu jsou láska, červená barva, všudypřítomná smrt, odkvétání, hledání své vlastní identity, soužití muže a ženy ve své kráse a složitosti.
Jako taková stříbrná nitka se celým dílem line ideje, že často neznáme ani sami sebe a nevíme, co od sebe samých čekat, natož abychom znali ostatní lidi, byť by to byli naši nejbližší. A takhle přesně to v životě je. To, co prožíváme, se nemusí vždy odrazit v tom, jak se chováme. Leckdy se chováme naprosto opačně, než chceme a nedokážeme to ani racionálně vysvětlit. Jsme stvořeni, abychom žili v páru, ačkoli jsme tak moc odlišní. Muž a žena, takové protiklady. Jenže ty protiklady se přitahují. Všechna dobrodružství života toužíme zažívat se svým partnerem, a přitom je prožíváme každý odděleně. A je toho mnohem víc, co děláme špatně.
Pokud bychom si chtěli alespoň trochu nastínit děj románu, jde v něm o skutečné hledání totožnosti. Ne jen té naší, ale hlavně naší spřízněné duše. Děj začíná v malém přímořském městečku v Normandii, kde je hlavní hrdinka na pobytu a přijíždí za ní její partner Jean-Marc. Jelikož ji velmi miluje, přijede za ní dříve, než ona očekává. Jde ji hledat na pláž, kde ji spatří a dlouhou dobu ji pozoruje. Poznává každé její gesto a na dálku i každou část jejího těla, pohyby, tvář. Ovšem na závěr zjistí, že to byla úplně jiná žena než Chantal. Z čehož vyplývá, že i to, čím jsme si stoprocentně jisti, tak nemusí vždy být. Což je na jednu stranu velmi smutná skutečnost, ale mně vyloudila takový jízlivý úsměv na tváři. Když se oba protagonisté konečně setkají u večeře, vedou dlouhé filozofické rozhovory a jen tak mimo řečí se Chantal svému muži svěří s tím, že už se jiní muži za ní neotáčejí a po mnoha letech u toho velmi zrudne. Jakkoli mohu jako žena chápat Chantalino postesknutí, ve kterém si plně uvědomuje, že její krása už má jen sestupnou tendenci a její pružné tělo ztrácí svoji elasticitu, na druhou stranu chápu, že jejího muže toto tvrzení úplně nepotěšilo. Nemusím snad vysvětlovat proč.
Na Chantal a Jean-Marcovi je sympatické to, že i po mnoha letech soužití si mají co říct, dokážou vést dlouhé hovory, smát se, vymýšlet hlouposti a stále se milují jako na začátku, ač Jean-Marc je mladší než jeho žena. Jejich vztah začal vášnivě poté, co po smrti svého malého syna musela Chantal opustit svého prvního manžela. Nemusela, ale musela. Musela opustit dům, který jí její děťátko tolik připomínal.
Po návratu domů, do Paříže, jednoho dne obdržela Chantal dopis, který nebyl opatřen její adresou, jen jejím jménem a stálo v něm: „ Sleduji Vás jako špion. Jste krásná. Překrásná.” Nejprve ji zachvátil nepříjemný pocit, že do jejího života začíná zasahovat někdo neznámý, komu nedala svolení, aby tak činil. Zatímco obálku roztrhala na malé kousíčky a spláchla v záchodové míse, dopis si uschovala. A přišel dopis další a další a už byla pohlcená, její fantazie pracovala na plné obrátky, kdo asi může být tím tajným dopisovatelem a ctitelem? Na ulici začala být obezřetnější a “podezřívala” každého muže, který jí věnoval jakoukoli interakci. Obálky vždy pečlivě zneškodnila, ale dopisy si tajně schovávala do skříně pod podprsenky a svému muži se ani slovem nezmínila. Začala tak pomyslně naplňovat svoji utkvělou představu, metaforu sebe samé, jako růže prorůstající všemi muži. Ovšem my citlivější už dávno tušíme, že pisatelem oněch tajemných dopisů není nikdo jiný než její milý, Jean-Marc. Muž, který svoji starší ženu miluje, zbožňuje natolik, že jí chce podat důkaz, že stále ještě je pro opačné pohlaví atraktivní. V každém dalším dopise se stále více Jean-Marc rozepisuje, až moc se odhaluje, až si nakonec přizná, že by s touto kratochvílí měl skoncovat dříve, než bude pozdě a rozhodne se napsat poslední dopis, v němž oznamuje, že odjíždí do Anglie, čímž chce dobrodružství nadobro ukončit. V tutéž dobu ale i samotná Chantal už ví, že autorem vzkazů je Jean-Marc. Místo toho, aby si vážila svého muže, že jí chtěl zvednout sebevědomí, polichotit jí, potěšit ji, naopak je na něj naštvaná, soptí. Ale v podstatě se zlobí sama na sebe, že podlehla kouzlu slova, svému muži se nesvěřila a že vlastně on odhalil, obnažil její pravou identitu. Neřekne, že ví. Řekne jen symbolické odjíždím do Londýna, čímž je vlastně řečeno vše, přidá také pár jízlivých poznámek, které Jen-Marc musí pochopit.
Poté, co opustí Chantal jejich byt a míří na Severní nádraží, aby skutečně odcestovala do Londýna, Jean-Marc začne “hysterčit”, uvědomí si, že bez své ženy není nic, nemá nic, jelikož ona vydělává pětinásobně více než on. Vymyslel tak, že odejde z bytu a už se nikdy nevrátí. Po opuštění domova se ale rozhodne, že pojede do Londýna. On ji miluje, ona miluje jeho, přesto spolu aspoň chvíli nemohou být, aby na závěr zjistili, že hlavně nemohou žít bez sebe.
A to je hlavní poselství té knihy. Nedokážeme žít bez toho, koho milujeme a kdo miluje nás, ač nám někdy neskutečně leze na nervy. Kniha ukazuje život a soužití muže a ženy ve své kráse, romantičnosti, bláznivosti, ale také hnusotě, trapnosti a odpudivosti. Stále prahneme po interakci, lásce, krásných momentech a harmonii, ale leckdy ze sebe vyzařujeme energie, které přitahují úplný opak. Naším údělem a smyslem života je milovat se a množit se, jak říká Bible, jakkoli banální se to zdá.
Kundera to vystihl bravurně, ač stárnoucí muž. Dokonale. Oprošťuji se od nařčení, že udal agenta chodce Miroslava Dvořáčka, že zanevřel na Čechy, že byl divný, jelikož nechtěl jakékoliv filmové adaptace svých románů. Odpouštím mu i to, že psal od jisté doby výhradně francouzsky. Ať už byl jako člověk jakýkoliv, před rokem 11.7. se za to zodpověděl před Bohem u nejvyššího soudu. Jeho literární odkaz je ale neoddiskutovatelně velkolepý. Totožnost je útlá kniha, kterou přečtete za jeden večer, protože vás pohltí a ovládne. Téměř z každé stránky jsem si vypsala několik myšlenek a žasla nad tím, že muži mohou přemýšlet jako ženy. Aspoň to dedukuji, jelikož je-li schopen to tak napsat, tak musí tak i přemýšlet. Některé věci mě rozesmály, jiné rozplakaly. Například ten dokonalý popis stesku, který pociťujeme už ve chvíli, kdy máme milovanou osobu ještě naproti sobě, ale víme, že za pár hodin odjede. Místo toho, abychom si užívali přítomného okamžiku, už nás myšlenky vedou do budoucnosti. Ve chvíli společné přítomnosti, cítíme žal, protože víme, že ta chvíle pomine a budeme se muset rozloučit, byť jen na pár hodin kvůli práci nebo z jiných důvodů. Mohou to být ale i dny nebo navždy, jelikož nikdy dopředu nevíme, co se může stát. Navzdory tomu, co se o Kunderovi říká, touto knihou se v mých očích ještě více povýšil. Jeho obligátní nestrannost, ironičnost a cynismus je nahrazen empatií a lidstvím. Svým způsobem on sám v tomto díle odkryl svoji pravou identitu a obnažil vlastní duši. A to umí málokdo.
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3.0, vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
