Je možné, že v sociálních vztazích a interakcích jsem byl odjakživa stvoření nemožné. Kamarádšofty jsem nikdy moc nepěstoval a když už jsem se musel s někým bavit, donutily mě k tomu pouze okolnosti. Někdy zkrátka nemáte na výběr a musíte se družit, ačkoliv postrádáte onen přirozený talent na všechny tyhle mezilidské kejkle!
Zejména na střední škole a poté nakonec i v zaměstnání jsem potkal celou plejádu lidí, před kterými se nedalo nikam utéct a člověk se musel adaptovat, aby dostal vysvědčení a později i výplatu. V mém životě se tak objevili lidé, jejichž vstup do mého světa jsem nemohl nijak ovlivnit a nakonec jsem si musel na jejich přítomnost zvyknout. V některých případech jsem si zvykal pomalu, v jiných naštěstí rychle, jen na toho Kučeru si asi nezvyknu nikdy. Ale to je v pořádku, protože i takoví Kučerové jsou potřeba, aby byl život pestrý a zároveň napínavý!
Na Sama „Hawkinse“ jsem si zvykl rychle. Naše první setkání proběhlo v rámci přijímacího řízení na pedagogické lyceum a každý z nás si tehdy doma zapomněl něco jiného. Tuším, že se jednalo o cvičky a štětce. To bylo první znamení, že nás Osud nesvedl dohromady náhodou! Následovaly čtyři společné roky, během kterých jsme si hráli na muzikanty a založili kapelu, začali objevovat kouzlo alkoholu a hospodského úniku i ženského půvabu. Sdíleli jsme první sexuální zkušenosti, někdo reálné, někdo vymyšlené, abych si nepřipadal tak pozadu!
Navzdory okolnostem, díky kterým jsme spolu byli nuceni trávit čas a sedět v jedné třídě, jsme k sobě měli lidsky velmi blízko. Díky tomu jsme se potkávali i mimo školu a já často odjížděl posledním autobusem z Berouna do Kladna. Spojoval nás společný zájem o muziku, uměli jsme si vzájemně rozšířit hudební obzory a naše vlastní tvorba byla rovněž nezapomenutelným dobrodružstvím! Během jedné zkoušky jsme se ocitli dokonce na střeše školy. A na koncertech, které jsme uspořádali pro své spolužáky, bylo čím dál tím více fanoušků a zejména pak fanynek. O ty šlo především!
Přestože jsme se v posledním ročníku školy začali vzdalovat sami sobě, myslím, že Sam byl nejen výjimečným spolužákem, ale zejména skvělým kamarádem a člověkem, který se stal součástí mého dospívání a v mnoha ohledech mě dokázal pozitivně ovlivnit. Když se blížila maturita, byl jsem dost nešťastný z toho, že se naše cesty rozejdou a my se už nemusíme, mimo třídní srazy, nikdy potkat. Jako bych tušil, že to bude opravdu hodně dlouhá doba, než se opět setkáme. Trvalo nám to 26 let!
Minulou sobotu jsem zažil blízké setkání přátelského druhu, protože jsme se konečně potkali na dlouho plánované a průběžně odkládané kávě. Konečně to vyšlo a já mám velkou radost, že se Samovi daří a jeho život je šťastný. To nejlepší na tom ovšem je, že jsem to měl možnost zjistit nikoliv z příspěvků na sociálních sítí, ale osobně. Díky tomu jsem si uvědomil, jak moc jsem podceňoval hloubku a význam osobního setkávání a konečně jsem pochopil, že stovky fotek na Facebooku nikdy nemohou vynahradit skutečnou sílu přítomnosti dotyčného člověka vedle vás. A přestože jsem se často domníval, že přeci stačí zůstat v kontaktu jen po telefonu, nebo online, fyzická blízkost druhých je těmito prostředky zkrátka nenahraditelná. Díky, Same, že jsi mi to pomohl prožít a zase mě něco naučil.
Blízká setkání přátelského druhu jsou v našich životech nejen mimořádná, ale především nesmírně důležitá. Neměli bychom je v žádném případě podceňovat a už vůbec ne odkládat.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
