Hrát Hamleta je patrně metou každého herce ve věku 30-40 let. Režírovat Hamleta je patrně metou každého režiséra v jakémkoli věku. Je zvláštní, že v Národním divadle se na nové zpracování čekalo dlouhých 24 let. Předposlední Hamlet se zjevil v roce 1999 a hrál jej Vladimír Javorský. Ten úplně poslední spatřil světlo světa v prosinci minulého roku, ale já měla tu čest ho vidět teprve nyní.
Očekávalo se klasické představení, které se sice odehrávalo ve večerních hodinách, ale je vesměs určeno studentům jako „tahák“ k maturitě. Nakonec z toho bylo překvapení, ale bohužel se nedá říci, že by bylo milé. Dovolím si sama sebe škatulkovat do kategorií moderní, alternativní, tolerantní. Ovšem existují sféry života, v nichž jsem poměrně konzervativní. Jednou z nich jsou klasici literatury a mezi nimi v popředí Shakespeare. Já prostě dávám přednost tradičnímu pojetí. Shakespeare a jeho Hamlet jsou pro mě dvě neoddělitelné jistoty a vše, co s nimi byť jen zdánlivě souvisí, je pro mě svaté. Zkrátka tato tragédie není hodna moderního zpracování, a už vůbec ne, když se hraje v Národním divadle.
Na druhou stranu je asi potřeba si zvyknout, že režiséři už budou lidé mladší, než jsem já, budou uznávat jiné hodnoty, dost možná si nebudou jisti svojí sexuální orientací či pohlavím; a to se logicky odrazí v jejich netradičním pojetí tradičních divadelních her. Tyhle novodobé společenské fenomény jsou mi na míle vzdálené a zatím je odmítám přijmout jako normu.
A tak je pro mě těžké smířit se třeba s tím, že Hamletovi kámoši Rosenkrantz a Guildenstern jsou vlastně kámošky, nosí podpatky, kožichy a kufry na kolečkách. Někdy dokonce tančí s kufrem na hlavě, a to už vůbec nechápu. Přitom jsem schopna přijmout moderní scénu, netradiční kostýmy, alternativní pojetí a skousnu i vulgarismus. Vše výše zmiňované musí být ale v kontextu díla opodstatněné a funkční, ne samoúčelné. V této inscenaci to ovšem působí jako pěst na oko a těch pěstí do vás udeří mnohem více. Vcelku obskurní scénka Ofélie se smetákem, nápadně malý věkový rozdíl mezi Hamletem a Claudiem, naopak obrovský věkový rozdíl mezi Claudiem a Gertrudou, Hamlet jako celebrita. Hamlet jako frontman kapely, který deklamuje do mikrofonu a v jednu chvíli si vynutí, aby ho obecenstvo vytleskávalo. Tady chyběly už jen ty pověstné „Ruce a jdeme na to!“
Proč mě tohle vlastně pohoršuje? Máme co do činění s látkou z 16. století (ačkoli předlohou byl starodávný skandinávský příběh Ur-Hamleta zapsaný kronikářem již ve století 12.) a při těchto scénách jsem měla opravdu pocit, že režisérské duo, které si říká SKUTR, docela přehnaně tlačí na pilu a chce být inovátorské za každou cenu. Dostáváme se k jádru pudla. Interpretovat dílo můžeme nekonečně mnoha způsoby a v každé jedné interpretaci se buď přiblížíme, nebo se vzdálíme primární intenci autora. Můžeme se jen dohadovat, co tím asi chtěli páni režiséři říci, pokud nám to sami neobjasní.
I přesto, že jsem si vzala na paškál i samotného Hamleta, musím podotknout, že jeho představitel Pavel Neškudla je v roli excelentní. Ztvárňuje Hamleta, králevice dánského, novým způsobem. A zde je ta jediná modernost, která mě nepohoršuje. Je na místě. Hamlet jako hledač pravdy a spravedlnosti, jako člověk ocitající se v mezní situaci zcela osamocen. Intelektuál, který je vždy o krok napřed před „zbytkem světa“. Člověk bojující s bezprávím, světem lidí, kteří mu nerozumějí, ale hlavně také sám se sebou a svými vlastními démony. Člověk, jehož vnitřní velikost mu nedovoluje vzdát se, otupět a přijmout křivdy okolního světa. Člověk, jenž si uvědomuje nesnesitelnost a destruktivnost svých vlastních myšlenek a pomíjivost života. Muž, který raději předstírá vlastní šílenství, než aby zapadl do šablon zrádné a vypočítavé společnosti bez ohledu na to, zda se píše šestnácté století nebo století jednadvacáté. Toto je třeba přičísti k dobru celého uměleckého počinu. Tím ale výčet pozitiv, bohužel, končí.
Je nutné ještě podotknout, že bych byla schopná všechny uvedené inovace tolerovat, pokud bych ovšem ono představení nenavštívila se svými studenty. Málokdo z mladé generace Shakespearova Hamleta přečetl. S tím se musíme smířit. Pokud se jako první podívají na toto ztvárnění, musí mít zákonitě zmatek v hlavě. Nelze totiž moc identifikovat, o co vlastně jde a jestli ta fantasmagorie není jen výplodem režisérů. Ani té omladině se to totiž nelíbilo.
Nechtěla jsem se však smířit s mým jednostranným soudem a dala novému Hamletovi ještě jednu šanci na obhajobu. Přímo na webových stránkách Národního divadla jsem našla podcast s panem profesorem Martinem Hilským, naším předním překladatelem Shakespearova díla. Pan Hilský mi dal lekci. Lekci v tom smyslu, že lze představení vysvětlit, aniž bychom ho museli soudit. Díky panu profesorovi jsem se například dozvěděla, že celá divadelní scéna měla působit jako pitevna. Pitevní sál, na němž se pitval lidský život. Nepamatuji si všechna slova, ale vím, že pan Hilský mi trochu přetvořil můj prvotně nesmířlivý posudek této inscenace. Díky němu jsem byla schopna ve své mysli rozehrávat pozitivní vysvětlení, hledat motivace režisérů a nacházet nové interpretace. Napadlo mě například, že dámské obsazení Hamletových kumpánů z mládí mělo být jistou narážkou na Shakespearovu dobu, kdy všechny postavy, včetně ženských, ztvárňovali výhradně muži. Nyní máme emancipaci, a tak naopak mužské postavy mohou hrát dámy.
Ač se však snažím hledat v „novém“ Hamletovi pozitiva, nemohu se s ním ztotožnit. Snad kdyby představení skončilo už po první části… Shakespeare nebyl vůbec žádný svatoušek. Dost možná byl homosexuál, zcela určitě žil dosti volným způsobem života, stoprocentně pil, ale přesto je to nejvýraznější básník a dramatik všech dob. Odmítám teze, že jeho dílo napsal někdo jiný. Jeho tvorba byla na svou dobu dost moderní a není tak třeba ji „nadmodernizovat“. Témata jsou stále aktuální. Hamlet se skrývá v každém z nás. Každý z nás hledá smysl bytí a odpovědi na základní otázky života a smrti. Každý z nás občas váhá, jestli tahle životní pouť má vůbec smysl a jestli není lepší se vším ihned skoncovat. Je to téma vážné a nesluší mu postmoderní pitvoření. Neberte nám, prosím, tradičního Hamleta!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
