„Snídani sněz sám, oběd dej svému příteli a večeři svému nepříteli,“ tak praví lidová moudrost. Říkával mi to můj dědeček, když jsem byla hodně malá a vůbec jsem tomu nerozuměla. Teprve v pozdějším věku jsem se začala v tomto přísloví orientovat. A již mnoho let se jím řídím. Tedy alespoň první částí. Svoji snídani nikomu za žádnou cenu nedám 😊 Já totiž bez snídaně nefunguji. Párkrát jsem to bez ní zkusila a se zlou se potázala.
Nejhorší bylo asi vypít zelený čaj či černou kávu nalačno. To se mi pak dělalo špatně od žaludku, dokonce se mi motala hlava a neměla jsem daleko ke zvracení. Byla jsem nervózní, nic mě nebavilo, nic nešlo od ruky. Pocity zmaru, beznaděje a deziluze umocňovalo také ranní vstávání v nekřesťanskou dobu cirkadiálního útlumu. Představa, že kvůli privilegiu nasnídat se budu muset vstávat ještě o deset minut dřív, mě nenaplňovala optimismem. Jenomže, nenajezená letuška rovná se protivná letuška. Nyní lze aplikovat na učitelku, potažmo jakoukoli jinou profesi, v níž pracujete s lidmi. Možná ale také na ty, kde s lidmi nepracujete. Kdo ví?
A jelikož jsem skřivan, nemám problém si přivstat, abych si užila své ranní rituály, včetně snídaně. Během pracovního týdne potřebuji na přípravu k odjezdu do práce aspoň hodinu. O víkendu jsem hodně pomalá. Jenomže, milánkové, ona rozvleklá rána jsou báječná a „dělají“ celý den. Čtyři série Pozdravu Slunci v mé rutině zaujímají důležité místo, pak plánování dne a nastavení záměrů. – a samozřejmě papání. Často, bohužel, také nezbytné žehlení oblečení. To když jsem líná si vyžehlit večer předem. Někdo by řekl: „Tak si to pořádně srovnej ve skříni, ať to nemusíš stále dokola žehlit!“ Jenomže já musím žehlit, i když to mám ve skříni složené. Nikdy to není dokonalé.
Od mládí jsem byla zvyklá na víkendové opulentní snídaně, kdy se stůl málem prohýbal. Ačkoli tenkrát obchody zely prázdnotou, naše zahrada a skleník byly zdrojem neuvěřitelných darů. Myslím tím doma vypěstovanou zeleninu, dnes bychom řekli bio. Milovala jsem domácí ředkvičky, mrkev a okurky. Rajčata nejím, ačkoli mi máma prorokovala, že je začnu jíst od patnácti let. Dále jsme pojídali rozpečené pečivo nebo nerozpečený chléb, který v době mého redukčního období nahradil suchar či „papundeklový chlebíček“. Mohli jste si vybrat z několika druhů sýrů, salámů, někdy paštiky. Roztíratelný sýr na chlebu se pak „namáčel“ v pažitce. Někdy páreček s kečupem či hořčicí, ale skoro pokaždé vejce natvrdo. Tu a tam nahniličku, často míchaná vejce. Nikdy však volské oko. Asi z toho důvodu nyní dávám přednost právě takto upravenému vejci. Máslo ve speciální máselnici a pak také Rama, kterou jsme v jednu chvíli přebrali jako zdravější variantu, abychom pak zjistili, že vůbec zdravá není. Pil se čaj a překapávaná káva z překapávače ze Západního Německa, který má máma dodnes. A to je, bratru, téměř 50 let. Pořád ale vnímám ten přístroj jako ultramoderní.
Nikdy jsme nejedli sušenky, buchty, bábovky. Ty se nebraly jako vydatná snídaně. Mnohdy nám máma udělala ovesnou kaši, nikdy ne krupicovou k snídani. Čas od času jsem si dala jogurt s něčím. Myslím si ale, že jsem nikdy nesnídala ovoce. To až později.
Když jsem začala žít sama bez rodičů, ráno jsem se odbývala. Vždycky jsem ale s láskou vzpomínala na černý čaj s pomerančovou šťávou, který nám vařívala babička do hnědé konvice. Byl vařící, a tak ho musela přelévat z hrnku do hrnku, aby se vychladil. Tu chuť už teď ničím jiným nenahradíte. Když byla snídaně u babičky, většinou jsme si vystačili s chlebem namazaným máslem a marmeládou nebo medem. Ten nám děda krájel na vagónky, které v nás vzbuzovaly pocit, že jsme toho tolik nesnědli, a navíc vytvářely snadno konzumovatelné porce.
Kdybyste se mě dnes zeptali, co mě baví, co mám vážně ráda, jedna z věcí, které bych zmínila, by byly hotelové snídaně. Užila jsem si jich hafo nejen pracovních, ale i soukromých a kvalitu hotelu nebo penzionu posuzuji právě dle nabízených ranních pokrmů. A když není snídaně v ceně ubytování, jsem vážně smutná. A co teprve když v daném ubytování není možná ani s doplatkem? Tristní. Mám ráda, když mi jídlo připravuje někdo jiný. Někdo, kdo do toho vloží lásku a energii. Míchaná vajíčka musí být načechraná a musí mít správnou konzistenci. Neexistuje, že jsou převařená a vcelku. Jestli mi jako rozumíte. Musí se táhnout, tzn. vařit strašně dlouho a pomalinku. Mám také ráda takové ty „moderní“ výdobytky jako čekanku a polníček a další bylinky, které umějí snídani pozvednout do jiných sfér.
Svého času jsem asi nejlepší snídaně konzumovala v Londýně v hotelu Renaissance. Taková snídaně, to je obřad, společenská záležitost a při nejlepším u ní strávíte několik hodin. Na takovéto hostině si nejprve dle pravidel slušného chování dáte na rozjezd zdravou část v podobě ovoce, jogurtu, cereálií. Pro ty otrlejší tu je porridge. Když vás kontaktuje restaurační personál, objednáte si decentně šálek kávy, ale doufáte, že vám přinesou celou konvici. Čaj je volně přístupný, takže vám nemusí být úplně trapně, že si prostě dáte obojí. Někdy i ten džus, pokud je tedy fresh, že ano. Nesnáším ty umělé obarvené vody s éčky. Někdy se též hodí obyčejná voda. Pokud to vydržíte a nezačnete bezmyšlenkovitě hltat vše, co vám přijde pod ruku, tak začnete právě vodou. Vlažnou, pěkně s citronkem, abyste nastartovali metabolismus. Po zdravé snídani přichází slaná, rozuměj slaninka, fazolky, žampióny, vejce, k tomu si přihodíte nějaký ten sýr, salám a hlavně klasický anglický toust. Možná jako ozdoba poslouží paprika a okurka.
Mezitím, pochopitelně srkáte tu kávu, tu čaj, nejlépe mátový, jelikož ten je dobrý na slehnutí. A když jste v plné síle, na závěr si zajdete pro nějakou sladkost, např. wafli s nutellou. Jenomže to pak riskujete, že už nebudete schopni odejít od stolu, natož dopnout oblečení.
I snídaně v jiných destinacích byly perfektní. Například v Almaty a ve Stuttgartu měli v nabídce plástve, ze kterých jste mohli stáčet med. V Taškentu a v Rize hrála živá hudba, konkrétně pianistka/pianista. V Soulu jste si dali kimchi, maso, rýži, brambory. V Gotteborgu lososa, rybí speciality, ale hlavně famózní zázvorový shot s chilli, luxusní nápoj, který vás energeticky dokázal nakopnout.
U nás v České republice jsem zažila jednu z nejlepších snídaní na Ještědu. Vajíčka skutečně domácí a luxusně připravená a tady i ta sladká sekce velmi bodovala. Nyní jsem ale dlouho nikde nebyla a ty hotelové snídaně mi zkrátka chybí.
Naštěstí mám báječnou kamarádku, kterou napadne jít nasnídat se do hotelu Intercontinental v Praze. Za 350 Kč si můžete dát všechno včetně sekané nebo tlačenky s cibulí. To jsem tedy vynechala. Jediné, co bych vytkla, byla kvalita džusů. Detox džus byla sladká voda obarvená na zeleno. Jinak ale vše odpovídalo vysokým standardům.
Snídaně ale není jen o tom se najíst. Důležité je konverzovat a trávit čas s lidmi, které máte rádi a nastartovat se tak na celý den, někdy i na celý týden, zkrátka namotivovat se. Nenajezený člověk rovná se nevrlý člověk. Je to tak. Ačkoli toto přísloví teta Kateřina v Saturninovi asi nikdy nepoužila, je pravdivé. A tak na vás apeluji. Najezte se a jestli jste líní si snídani připravit sami, zajděte si do nějakého hotelu. Stojí to za ty peníze.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
