Tak jistě, naše rodina měla vždycky psa. S kratšími pauzami, které se objevily buď proto, že jsme zrovna truchlili nad ztrátou, nebo jsme byli ve fázi výběru psa nového. Vždycky to byl pes přes známé nebo obyvatel útulku. Když jsem byla dítě, chtěla jsem psa, abych ho mohla tahat, vozit v kočárku a kdyby se nechal, jistojistě bych ho také oblékla do šatečků. Dítě si ale neuvědomuje, že pes není hračka a že k sobě nutně potřebuje spolehlivého páníčka, jenž ho bude nejen krmit, ale také venčit, starat se o něj a bude za něj zodpovědný.
„Dítě by mělo mít psa anebo jiné zvíře” – to je takové odvěké zaříkávadlo. Platí dvojnásob tehdy, když je zrovna vaše dítě jedináček a nemůžete mu každý den dopřávat návštěvu jeho kamarádů. Takže když bylo naší ratolesti 5, pořídili jsme jí pejska. V pěti letech ale zrovna ještě děcko není nastavené na nějakou povinnost vůči němé tváři, takže všechno musíte obstarat vy, dospělí. Pes je radost, ale také starost. Úplně všude ho prostě vzít nemůžete a někdy se vám zkrátka kvůli vašemu vlastnímu pohodlí a rozmazlenosti ani nechce. Mimo to si snadno zvyknete na to, že už nemáte všechno doma rozkousané, špinavé a chlupaté. Když nám pejsek před čtyřmi lety umřel, zařekla jsem se, že už nikdy žádného nechci. 1) Ten smutek, který pocítíte, kdy vás vaše milované zvíře opustí, je tak silný, že už ho nehodláte nikdy v budoucnosti podstoupit 2) Jste už tak nějak zhýčkaní a pohodlní. Nechcete si přidělávat práci a chcete být svobodní a volní jako ptáci.
Jenomže po určité době ve vás začne hlodat ten červíček , který vám říká: „Jaké by to bylo, kdyby?” K baráku pes patří, to je jasná věc. A v pravou chvíli se objevil takový, pro něhož už jsme měli dávno vymyšlené jméno. Krasavec rasy špic vlčí, barvy šedovlké. My chceme šedovlkého, ozývalo se ze všech stran. Nalákalo nás, že pejsek bude pouze střední postavy. Podrobnosti se vykomunikovaly na facebooku a 2. ledna se jelo pro Barta Bartolomiuse až za Olomouc. Natěšení střídaly obavy, zda si nebereme příliš velké sousto. Jenomže hned při tom prvním pohledu do očí štěněte se ty obavy rozplynuly. Paní majitelka mi pejska dala do náručí, ten mě objal, celou oblízal a byl náš. V autě trošku zakníkal, ale hned usnul. První dny hledal maminku a usedavě plakal, ale hned ten třetí už byl aklimatizován. Pejsek s nejmilejší povahou.
Tenhle pes nikdy nepůjde do postele. Takže hned od prvního dne v té posteli spal, aby nebyl smutný. A protože to bylo drobátko, museli jsme ho tam vždycky vysadit. Vůbec si to neuvědomujete, ale ta malá tlustá koulička roste každým dnem. Každým dnem sílí a vy ji kupodivu milujete čím dál víc. Ne to bezbranné štěně, ale toho kámoše, co vám vyrůstá po vašem boku a každý den vytváří mnohem silnější citové pouto, ochočuje si on vás, ne vy jeho. Chtě nechtě musíte každý den na vycházku, ať už je hezky, nebo venku vládne slota. Když celý den prší, musíte počítat s tím, že všude bude svinčík. Ale tak nějak vám to nevadí. Co byste pro svého přítele neudělali!
Musíte se smířit s tím, že už budete vždycky tak nějak špinaví. Náš pes je velmi kontaktní a miluje mě natolik, že mě neustále ohryzává, olizuje, kouše vlasy, trhá vlasy. Na noze mi radostí udělal drápkem takový šlic, že si spousta lidí myslí, že je to pooperační jizva.
Vlčí špic je střední rada psa. Údajně moc neštěká, rozhodně nic nekouše a neničí. V tom případě nás asi podvedli. Bart roste jako z vody, už dávno je větší než střední pes, a to mu bude teprve 8 měsíců. Štěká rád a z plných plic, ale také zpívá. Respektive vyje, ale zní to jako zpěv. Opravdu. Zjistil, že se nám to líbí, a tak vytváří různé kadence a očekává, že ho budeme obdivně za ně hladit. Kouše všechno a pořád. Námi páníčky počínaje a nábytkem konče. Nejraději má boty. Asi proto že tak nádherně voní. Nejoblíbenější jsou pantofle. Roztahá je po dvorku a po zahradě a rozdrbe je na kusy. Rozkousal si i svůj vlastní pelech, který zdobí naši kuchyň a v němž spí pouze sporadicky. Bohužel zničil také knihu Sherlocka Holmese a Pohádky bratří Grimmů. Když nemá pořádnou literaturu ke čtení, postačí však i obyčejný toaletní papír.
Díky čtyřnohému příteli jsem konečně poznala pořádně přilehlé okolí naší vesnice, kde žiju už 17 let. Letos to tu je nějaké mnohem hezčí. Rostou tu úplně jiné plodiny na polích, vlčích máků bylo mnohem víc a na lánech nad barákem rostou nejrůznější druhy jetele. Všechno to voní a můj pes v té kráse běhá. Vycházky s ním jsou nejkrásnější částí mého dne. Úplně nejlepší je vyjít ráno, kdy se příroda probouzí a je taková krásně čerstvá. Na trávě jsou ještě kapky rosy a hlavně nikoho nepotkáme. Nanejvýš lesní zvěř-srnky, zajíce, popřípadě nějaké ptáky. Bart by ta zvířata nejraději honil. Nebo aspoň motýly nebo myšky. Možná se spletli a dali nám místo psa kočku, jelikož opravdu rád pronásleduje myši. Skáče jak blázen a chce je vyvrtat z jejich skrýší. Všechno dělá s nadšením sobě vlastním. O něm vážně platí text písně Skákal pes. Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále? Řek bych vám, nevím sám, hop a skákal dále.
Jemu prostě nikdy nikdo a nic nemůže zkazit náladu a ta jeho radost je tak krásně nakažlivá. Má radost, když přijdete domů, skáče na vás, objímá vás a zahrne vás veškerou láskou. Je s ním pořád legrace a nikdy se s ním nemůžete ani vteřinu nudit.Ta pozitivní a veselá nálada z něj čiší na sto honů a ovlivňuje i cizí lidi, kteří se hned při prvním setkání do něho zamilují. Bude vám věrný celý život, a tak se smíříte i s faktem, že původně střední pes, který měl vážit kolem 18 kg, má v 8 měsících 25,5 kg a veterinářka vám se stoickým klidem oznámí: „Nebojte, víc než 40 kilo mít určitě nebude!“ A to je láska!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
