Vždycky jsem byl spíše než asertivistou velkým nasertivistou. Kde se ve mě vzala tahle nepříjemná nedůtklivost je jasné – výchova a následná lapálie s egem. Takže mami, díky moc! Jasně, karmisté budou tvrdit, že to není tak jisté a máma může být, alespoň částečně, z obliga. Nicméně fakt, že jsem se často nechal unést emocemi a řadu konfliktů řešil verbální agresí, to bohužel nezmění, ať už za to může kdokoliv nebo cokoliv.
Irská Barunka tvrdí, že zejména v poslední době se s námi a celou planetou dějí velké věci, které označuje za zásadní transformaci energií. Irská Barunka frčí na meditacích a dalších technikách, které naši duši všelijak kultivují a stimulují, aby více rezonovala s Vesmírem, Stvořitelem, Jsoucnem, naším pravým Já a bůhví s čím vším ještě. Fandím jí, protože jsem kdysi také meditoval a jádro buddhistické meditace mi výrazně pomohlo k lepšímu fungování doma i v práci. Interakce s okolím tehdy nebyla tak frustrující a srážka s blbcem rozhodně méně zabolela. Naučil jsem se věci vnímat ne tak zaujatě a bylo to po všech stránkách mimořádně prospěšné období! Takže sílu meditace rozhodně nemám v úmyslu zlehčovat!
Jenže pak jsem začal koketovat s čirým materialismem a meditace nechal v knihách. Když jsem se následně dostal do křížku s někým, kdo mi chtěl tzv. ublížit, třeba jen opačným názorem, zdůrazněným zvýšeným hlasem, začal jsem hulákat taky. Pokaždé jsem přitom měl pocit, že hulákám naprosto oprávněně a je to vlastně určitá forma přijatelné obrany, přestože jsem často používal nepřijatelné výrazy. Vytočit doběla mě nakonec dokázal kde kdo. Soused, protože jeho pes soustavně vyráběl hovna před naším domem, aniž by se je někdo obtěžoval uklidit. Sousedka, které jednou vadila větev přesahující z naší do její zahrady, jindy příliš vysoký strom, jehož stín je v létě opravdu nesnesitelný! Zkrátka vždycky se našel někdo, kdo mi ten nasertivismus spolehlivě zaktivoval a já se celkem spolehlivě a také rychle nasral.
Velmi napínavá situace pak vzniká ve chvíli, kdy proti sobě stojí dva nasertivisté a oba jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě. Takové dobrodružství skončilo nejednou tragicky. Jsou toho plné noviny! Koneckonců já se jednou v hospodě pohádal tak, že mě jeden „ramenáč“ vyvedl ven a tam do mě bušil pěstí, dokud ho kamarádi neodtrhli, protože jsem už od školky viditelně slabší. Ani nevím, kvůli čemu to vlastně tehdy bylo, ale zřejmě šlo jen o nějaký nepatrný rozdíl v politických názorech. Hanba nám! Kdybychom se poprali alespoň kvůli holce, ale politika? No fuj!
Jakékoliv spory se dají řešit v zásadě dvěma způsoby: hulvátsky a diplomaticky. Tohle jsem asi věděl vždycky, ale nikdy se mi ten druhý způsob nepodařilo tak úplně prosadit, nebo jen udržet. Nechci se vymlouvat na geny, nasertivní povahu či cokoliv jiného, ale bezesporu v tom mají, alespoň částečně, prsty! Takže když se chce člověk tohoto stereotypu zbavit, zcela jistě to není snadné. Naštěstí jsem zjistil, že ani nemožné!
Osvobozující bylo především uvědomění, že i když někdo řeší konflikt hulvátsky, tak já rozhodně nemusím! Moje představa o zubu za zub a oka za oko najednou nebyla tak ideální, za jakou jsem ji celý život měl. A tak jsem se pokusil o naprosto odlišný přístup – stal jsem se hodňáskem!
Byl jsem rozhodnutý, že se musím naučit jednat s lidmi s úctou, přestože si ji zdánlivě nezaslouží. Když máme s někým problém a něco nám na druhých opravdu vadí, žádnou úctu jim projevovat přirozeně nechceme. Naše emoce nám to zkrátka nedovolí. Pokud se ale zkusíme na druhé podívat bez emocí, najdeme prostor nejen ke slušnosti, ale s velkou pravděpodobností i k nějakému řešení, byť by to měl být třeba „jen“ kompromis.
Nedávno jsem si mohl v praxi vyzkoušet, jak mi tahle nová role hodňáska půjde. Sousedka zase něco „bublala“ a já ji vnímal jinak. Byl jsem zvyklý, díky jejímu předchozímu bublání, vidět ji v nové situaci rovnou jako nepřítele, aniž bych dal šanci tomu, co říká a soustředil se více na to, jak to říká. A to není fér. Jakoby staré spory znovu ožily, aby to celé bylo ještě vyhrocenější a napínavější!
Takže prvním důležitým úkolem hodňáska bylo, zahodit staré křivdy a jednou provždy je nechat za sebou. Nevracet se k nim. Nejdřív jsem si myslel, že toho rozhodně nejsem schopen. Takovým hodňáskem určitě být nedokážu! Ale pak jsem se na sousedku podíval optikou laskavosti a soucitu. Všichni jsme součástí živého organismu jménem Země. Všichni jsme na této planetě jen na chvilku a musíme se potýkat s nejrůznějšími osudy, tak proč k tomu všemu ještě přidávat sousedské spory?! Proč?!
Vyměnil jsem tedy nepřítele za přítele a začal respektovat, že tu zkrátka sousedka je, se všemi svými náladami, potřebami a vlastnostmi, které mi sice nemusí být příjemné a nemusím jim rozumět, ale zároveň bych se tím neměl nechávat tolik unést. Tenhle úkol rozhodně nebyl jednoduchý a trval několik let, ale dnes bych si dovolil tvrdit, že se to nakonec povedlo. Když sousedka pochopila, že jsem opravdu hodňásek a nehraju na ní žádnou další habaďůru, také se změnila. Vzala na vědomí, že já se hádat nebudu, přestože ji ve všem vyhovět neumím. Způsob naší komunikace se ale konečně podobá více diplomacii, než hulvátství. A já jsem za to opravdu rád, třebaže naše vztahy by mohly být ještě vřelejší.
Být hodňásek je super, protože to tak nejspíš v jádru máme všichni nastaveno a když takoví začneme být, cítíme se konečně uvolněni, sami sebou. Zloba, nenávist a nasertivita nám škodí víc, než si myslíme. Být hodňáskem není o sebezapření a nechávání si líbit všechno možné. Je to o nalezení jistoty, že nemusíme propadat panice, když se nám něco nelíbí, že nemusíme podléhat emocím, předsudkům, starým zvyklostem, křivdám a dalším důvodům k negativním reakcím. Být hodňáskem je pro naše ego možná prohra, ale pro náš život to nejlepší, co můžeme udělat. Být hodňásek je super!
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
