Během září 2023 jsem naběhala 100 km. Maratonskému běžci, nebo vlastně jakémukoli běžci, se to může zdát směšné. Vždyť i mému mladšímu já to přijde legrační. Jenomže to musíme posuzovat vzhledem k SITUACI. Z nějakého důvodu jsem letos odstavila běhání na druhou kolej. Buď jsem neměla čas nebo chuť nebo energii. Jistou roli v tom sehrála lenost, únava až vyčerpanost a dokonce i počasí. Prostě jsem letos běh flákala, jak se dalo. Zatímco v předešlých letech jsem v měsíčním průměru spadla pod celkovou hodnotu 100 km málokdy, letos jsem téhle mety dosáhla až nyní.
V některých měsících byly mé výsledky velmi žalostné a v lednu jsem neuběhla například ani jeden kilometr. O to jsem ale víc chodila. Jenomže běh a chůze není totéž. Chůze je zcela určitě zdravější, ale zase vám nenavodí ty euforické okamžiky, jako když se proběhnete. Všechny ty hormony štěstí jako endorfiny, serotonin a dopamin nám zaplaví tělo a my se cítíme tak nějak lépe. Při běhu mě skutečně napadají skvělé věci a to nikterak nepřeháním. Většinou získám nad situací jistý nadhled a objeví se jiné řešení. Běh mi navíc zvyšuje kreativitu. Zkrátka a dobře, mám během běhu i po něm pocit, že všechno zvládnu.
Tak proč mi činí takové potíže někdy vyběhnout? Inu, protože jsem líná. Někdy holt člověk potřebuje vyjít ze svého komfortu, překonat sám sebe a pak sklízet ty sladké plody aktivity. Nepatřím ale mezi ty přemotivované jedince, co arogantně vykřikují: „Nechce se ti ráno brzo vstát? Tak koukej, sakra, vypadnout z postele! Nechce se ti běhat? Tak urychleně vyběhni! Nechce se ti makat do půlnoci? Tak koukej zvednout ten svůj línej zadek a makej do půlnoci!“ Tak tohle vážně ne! Tohle je naprosto agresivní motivace a podobného aroganta, co tahle moudra hlásá, jsem si musela nedávno zablokovat na instagramu. Na to nemám náladu.
Sama však vím, že když překonám počáteční nechuť, pak už bude všechno dobré. Musí být ale také příhodné počasí. Nejlépe se mi běhá, když prší, je vítr nebo zuří sněhová bouře. Zní to asi divně, ale je to pravda. Letošní léto dobré podmínky pro běhání neposkytlo, jelikož bylo strašné vedro. Na druhou stranu by ale bývalo pomohlo vyběhnout kolem 6. hodiny ranní, kdy ještě klima bylo příznivé. Ale nechtělo se, nechtělo. Když člověk nemusí …
Domnívala jsem se také, že jsem odsouzena k běhu pouze o víkendech. V tomhle bylo mnohem lepší období létání a nepravidelná pracovní doba, která mi umožňovala vyběhnout i během pracovního dne. Práce od do, pravidelná práce má jistě svá pozitiva, ale já se je teprve snažím objevovat. Odpoledne jsem většinou přijela ze školy naprosto vysátá a radši jsem spořádala tabulku čokolády a šla se natáhnout. Jenomže jsem si řekla, že takhle to opravdu už nejde. Takže jsem kupodivu v září vyběhla párkrát i po škole a dost mě to nakoplo.
Vlastně jsem vděčná, že žiju na vesnici a můžu vyběhnout do polí, do přírody a když se poštěstí potkám cestou koně, zajíce nebo srnky. Nejradši mám, když vidím jen ta zvířata, o lidi zase tak moc nestojím, a proto někdy vybírám trasy, u kterých je jasné, že na nich nepotkám ani živáčka. A to je naprosto povznášející pocit.
Běhám pomalu, vážně pomalu. Zjistila jsem i, že mě ruší při běhu poslech hudby, takže běžím v tichosti. Kupodivu jsou všechny smysly asi propojené, protože v té tichosti jsem si všimla věcí, které jsem nikdy před tím nespatřila a také jsem zjistila, že příroda na jaře a v létě nádherně voní. Prostě se v tom vyžívám a kochám se. Sem tam přijde nápad a několikrát jsem takhle objevila Ameriku. Teprve nedávno jsem třeba zjistila, že jsem celý život asi používala špatnou odrazovou nohu. Všichni v mé rodině měli odrazovku levou, tak jsem to bezmyšlenkovitě převzala také. Nyní se ale zjistilo, že mnohem větší sílu mám v noze pravé a mám ji také o poznání šikovnější. Z toho důvodu ji více zatěžuji a také mě víc bolí.
V dětství jsem dělala atletiku a bavily mě pouze sprinty a skok daleký. Ty nezbytné tréninkovvé delší běhy jsem k smrti nenáviděla. Dělalo se mi při nich vyloženě zle a radši bych bývala hrála na klavír nebo chodila do baletu. Asi proto, že mě do toho někdo nutil. Teď si běh vlastně užívám, čistím si hlavu a s nikým nezávodím.
Když jsem se v současnosti tak rozjela, za odměnu jsem si pořídila nové běžecké boty, jelikož mé staré byly dosti potrhané. S hrůzou jsem zjistila, že neseženu jediné běžecké boty mé oblíbené značky NIKE, které by se mi líbily. Pokud tedy zrovna nehodlám investovat 5000 Kč. Byla jsem zklamaná, jaké hnusné běžecké boty NIKE vyrábí. Nakonec jsem zakoupila ADIDAS, ze kterých jsem také moc unešená nebyla. Ani z barvy ani z tvaru, ale začínám si na ně zvykat. Už mě v nich po týdnu nošení aspoň nebrní nohy.
Pomalu mi taktéž přestává vadit, že sem tam někoho potkám a už se i na běžící proti mně usměju a odpovím na pozdrav: „Ahoj!“ Tohle mi taky kdysi vadilo. Sportovci jsou jedna velká rodina a tykají si. Takový komoušský mi to připadalo. Často mám při svém běhu štěstí na bývalého kolegu, který bydlí ve vedlejší vesnici a většinou kolem mě projede v autě nebo na kole zrovna ve chvíli, kdy funím do kopce, už nemůžu nebo vypadám naprosto zoufale. Jako správný hokejista ale na mě začne hulákat: „Do toho a makej!“ A tak úplně rudá přidám do kroku a vylepším tak svůj mezičas.
To běhání má opravdu benefity. Někdy mívám v klidu takové dosti prapodivné slabosti. Myslím, že to souvisí se srdcem a neumím to úplně popsat. Někdy mnou projde taková zvláštní vlna, kdy se mi rozbuší srdce a objeví se slabost doprovázená tísnivým pocitem, projede mi to přes krk, kdy se musím zhluboka nadechnout a jde mi to až do hlavy, kde cítím tlak. Je to otázka vteřiny, ale jeví se jako věčnost a je mi to strašně nepříjemné. Tak tahle nepříjemnost se mi během běhu nestane nikdy.
I proto jsem ráda, že jsem se opět nakopla do aktivity, pohybu a začínám zase nabírat fyzičku. Dnešní výběh byl sváteční, protože jsem potřebovala překonat hranici těch 100 km a musela jsem uběhnout 8,5km. Pohoda. Jediné štěstí však bylo, že mě cestou nepotkala módní policie. Můj styling se nepovedl a moje ponožky se absolutně nehodily k botám ani legínám 😊 Ale neběhám kvůli módě, běhám kvůli endorfinům. Jsem zpátky!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
